Masarykova univerzita v BrněPedagogická fakulta

DOKUMENTY KE STUDIU ČESKÝCH DĚJINPRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ

doc. PhDr. František Čapka, CSc.

BRNO 2004

Vedoucí katedry: doc. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc.

Recenzoval: PhDr. Kamil Štěpánek, CSc.

Copyright © František Čapka, 2004

ISBN 80-210-3471-8

�

Obsah

Úvodní slovo ...........................................................................................................................5 1. Z tzv. helvetské rebelie r. 1797 .........................................................................................6 2. Tažení ruských vojsk pražskými městy ............................................................................8 3. František II. se prohlašuje císařem rakouským ................................................................9 4. Josef Jungmann o šlechtě a lidu ..................................................................................... 11 5. Císař František se zříká titulu římskoněmeckého císaře .................................................12 6. Důsledky zániku Svaté říše římské národa německého pro Čechy ................................14 7. Z Bolzanovy řeči k akademické mládeži o tom, co je vlast a vlastenectví .....................16 8. Jungmann o budoucnosti Slovanů a o české politice vůči vídeňskému absolutismu .....18 9. Státní bankrot r. 1811 – finanční patent ..........................................................................1910. Hrabě Kašpar Maria Šternberk (Sternberg) o potřebě politických změn po napoleonských válkách ...................................................................................................2111. Oznámení Josefa Božka o pokusech s parolodí a s parovozem ......................................2212. Výzva J. V. Sedláčka k zakládání čtenářských spolků ....................................................2413. Pokus brněnských dělníků o rozbíjení postřihovacích strojů ........................................2614. Palacký o národní svobodě a evropské reakci ...............................................................2815. Stav textilní výroby v Čechách na počátku 19. století ....................................................�016. Zpráva o nezaměstnanosti na severní Moravě ................................................................�217. „Ruchadlo“ – nový pluh český .......................................................................................�418. Vítkovické železárny si zajišťují dodávku kamenného uhlí ...........................................�619. Vznik Matice české ........................................................................................................�820. Počátky řepných cukrovarů .............................................................................................4021. Ilegální přeprava polských revolucionářů .......................................................................4222. Založení Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách .....................................................4523. Upevňování bratrských styků mezi Čechy a Slováky .....................................................4724. Zřízení nedělní řemeslnické školy ve Zbraslavi .............................................................4925. Josef Jungmann o důležitosti slovníku českého jazyka ..................................................5226. Nové úkoly české vědy a kultury ....................................................................................5427. Budování železnic na Moravě a putování chudiny za prací ...........................................5728. Počátky moravského strojírenství ..................................................................................5929. První český bál v Praze ..................................................................................................6130. Dětská práce v továrnách ................................................................................................6�31. Metternichův postup vůči národním hnutím v Rakousku ...............................................6632. Úkoly a poslání Měšťanské besedy ...............................................................................6933. Nové pojetí slovanství u Havlíčka ..................................................................................7134. O robotní a námezdní práci v zemědělství ......................................................................7435. Počátky revolučního hnutí v českých zemích ................................................................7636. Požadavky české buržoazie .............................................................................................77�7. Vyhlášení ústavnosti .......................................................................................................8138. Požadavky pražských vysokých škol ..............................................................................8239. Zřizování národních gard ................................................................................................8�40. Ústava rakouské říše (Pillersdorffova) ............................................................................84

5

Úvodní slovo

Sborník archivních dokumentů a materiálů navazuje na autorův vydaný učební text „Dějiny českých zemí 1800–1918“, Brno 2002, čímž se tak dotváří obraz první poloviny 19. století v českých zemích, období mezi Velkou francouzskou revolu-cí a revolucí 1848. Byla to doba nesmírně dramatická, během níž prošla Evropa a rovněž i české země řadou zásadních změn. Dosud neprivilegované vrstvy, před-stavované především měšťanstvem, se začaly vehementně hlásit o občanská práva. V ekonomické oblasti se začala prosazovat průmyslová revoluce se svým továrním průmyslem, který zvolna nahrazoval řemeslnou výrobu. Probouzela se také vesnice; její obyvatelstvo se postupně začalo vyvazovat z tradiční šlechtické vrchnostenské závislosti. České země nastoupily cestu k moderní občanské a industriální společ-nosti.

Tyto hlavní trendy se staly východiskem pro výběr čtyřiceti dobových doku-mentů. Učební text je především určen pro posluchače historie a občanské výchovy pedagogické fakulty a také pro posluchače historie filozofické fakulty, jimž poslouží k proniknutí do ducha a atmosféry uvedené doby. Stane se nezbytnou pomůckou pro práci v seminářích.

Při sestavování a přepisu dokumentů dodržoval editor zásadu ponechání původ-ního jazyka archivních dokumentů. V mnoha případech však bylo nutné z důvodu úspornosti přistoupit ke krácení textu. Každý dokument je opatřen úvodním „vstu-pem“, který nastiňuje daný problém.

František Čapka

6

1. Z tzv. helvetské rebelie r. 1797

1797, červen a červenec

Za napoleonských válek se mnoho mladých lidí vyhýbalo vojenské službě útěkem ze svých obcí. Mnoho zběhů se objevilo hlavně ke konci první koaliční války proti Francii. Pobývali v lesích, a když r. 1797 byla podniknuta honička na zběhlé rekruty, kteří po skupinách a se zbraní v ruce naplnili rozsáhlé fryšavské lesy na českomo-ravském pomezí mezi Novým Městem na Moravě a Poličkou, využily vyšetřující úřa-dy příhodné situace a vynutily na poddaných dalekosáhlá přiznání a vykonstruovaly spiknutí, jemuž měli stát v čele představitelé evangelické helvetské obce a úředníci v Novém Městě a Jimramově.

Kronikářský zápis: Léta páně 1797 dne 25. máje přimašírovali sem na panství naše jimramovský

a lichnuburský, též polický, a sice do dědiny Německýho, Křižánky, Břežiny, Krás-nýho a Rybnýho, Telecího a ostatně více českých dědin mnoho vojska pěšího, husarů a rejtharstva a chytali tu chasu, která před vojno[u] na lesích přebejvala a se zbrani po tejch vůkolních dědinách chodili a žiadným spůsobem na vojnu naproti Francou-zům jíti nechtěli, nobrž tak jak obyčej k nějakej rebelii jest oni se k temu chystali a chodilo jich asi 50 pohromadě a tak se braní, že polesního polickýho postřelili, pak na den 16. juni udělali na ně honbu po lesích a museli několik tisíc lidu z vůkolních panství do těch lesů jít a prolezli všechny, však ale tu chvíli již jich do Jihlavy 14 z těch vůkolních dědin zavedeno bylo a byli trestaný; nejhlavnější pak původce tejch neposlušných byl nějaký syn Makovskýho z Rybnýho rodilý a ještě jeden s ním. Ti když již viděli, že rukouch vojáků neujdou, ale že jich dostanou, ti dva původce se sami zastřelili v dědině Votradově na panství lichnuburském, u nějakýho sedláka jménem Netolický v jeho stodoli, v kterej skryti byli a jich tam vojáci obskočili, oni majíce flinty u sebe, každý sám do sebe střelili a tak bídně a nelidským spůsobem s teho světa zešli a to se vskutku stalo.

Zápis z kroniky novoměstského měšťana Kunstmüllera otiskl J. F. Svoboda v článku Helvetská či frajmaurská rebelie z r. 1797. In: Časopis Moravského musea zemského XIII, 1913, s. 110–111.

7

Výslech pastora Arona Stetiniuse (Štětiny) z Nového Města na Moravě: …slyšel jsem, že prý se především čeští mládenci shromažďovali v poličských

lesích a živili se dřevorubectvím pro poličský magistrát, prý byli opatřeni zbraněmi a chodívali v neděli do české vesnice Rybné, kde měli muziku a kde prý vždy posta-vili ozbrojenou stráž, aby je varovala, kdyby se někdo blížil. Polesný a tamní hajný přišel později do vesnice, pustili se do rychtáře, ale protože mládenci již byli pryč, prohlásil prý polesný, že musí jejich vůdce Makovského dostat buď živého, nebo mrtvého. Na to prý se Makovský vyjádřil, když se mu to doneslo, že naopak on musí polesného zastřelit. Dále jsem slyšel, že se později Makovský, když byli obklíčeni ve stodole, zastřelil, a to tak, že připevnil na pušky provazy. Tuto sebevraždu spá-chal asi proto, že Makovský střelil do českého polesného, a proto měl velký strach. Z dalších řečí, které se všeobecně vyprávějí, mohu říci tolik, že se říká, a moje žena sama přinesla tu zprávu jako pověst z trhu, neboť vesničané ze sousedních českých panství přicházejí ponejvíce do Nového Města, že panství Čermná, Rychmburk, Li-tomyšl a ještě další v tomto kraji povstanou a že čekají pomoc pruských vojáků…

V tomto kraji žije mezi lidem od pradávných dob a udržuje se starou tradicí hloupá pověst, že přijdou lepší časy a že budou osvobozeni od roboty a poplatků duchovenstvu; když čtou v novinách o pronikání Francouzů, říkají, že tyto časy při-jdou brzy, a sice „když strom svobody stavějí ve Vlaších, taky bude u nás“. Podněty k těmto řečem dávají kromě tradice různá proroctví, která mají napsaná u sebe a jež jsou podobného obsahu. Těm mnozí věří více než evangeliu. Jsou to Slepý mláde-nec francouzský, Jeptiška Hylkardys, Sybilla a Kotter… Kromě toho rozšiřují lidé ještě proroctví, že Francouzi přijdou do Prahy, aby si odtud odnesli klobouk a kord, který tam zapomněl francouzský král. To se prý musí stát, i kdyby Francouzi museli povětřím přiletět.

Výslech pastora Arona Stetiniuse (Štětiny) z Nového Města na Moravě před krajskou vyšetřující komisí v Jihlavě 17. července 1797. Text německého originálu v MZA Brno, presidium gubernia, sign. 53 (karton 51), f. 50–53. Přeložil F. Kutnar.

8

2. Tažení ruských vojsk pražskými městy

1799

Našimi zeměmi procházely za napoleonských válek a určitou dobu zde pobývaly ruské pomocné vojenské sbory. Tato skutečnost posílila slovanskou myšlenku a pově-domí jazykové příbuznosti Čechů a Rusů. Šíři i hloubku ohlasu pobytu ruských vojsk dosvědčují hojné lidové zápisy, písně a paměti. První ruské sbory procházely od východu na západ od prosince r. 1798 a hlavně pak v létě 1799 pod vedením maršála Suvorova. Po nezdařeném švýcarském tažení za druhé koaliční války proti Francii vracely se v zimě v l. 1799–1800 do vlasti. Později byla v našich zemích ruská vojska r. 1805 a hlavně pak ke konci válek, v období závěrečného protinapoleonského tažení v letech 1812–1815.

Dne 11. téhož měsíce [11. července 1799, pozn. F. Č.] v 1 hodinu s poledne pod správou ředitele první kolonie pana generála lajtnanta Kozlova, silná jsouc 6 950 mužů a 4 703 koní, ve vší parádě a s hlučnými muzikami, zvláště myslivci, majíce svou hudbu v samých lovíckých troubách, táhla. Předcházeli uralští kozáci s neoby-čejným krojem, zbraní a vysokými píkami, jijichžto vůdce, Borodin, nesa na prsích veliký kříž a v ruce šavli s diamanty vykládanou, kterouž byl koupil od tureckého baži za 1 500 dukátů, byl muž znamenitý a vážný, s nímž jsem měl čest před branou mluvit, ležícím na zemi na prostřeném koberci a očekávajícím shromáždění kozáků svých. V té kolonii byl regiment uralských kozáků, regiment gaudovičských a svečinských dragonů, regiment myslivců Tylov, granatýrů Saken a mušketýrů Kozlov. Tito uralští kozáci pocházeli z Asie od moře Asiatského, jenž ruským jazykem slove Chválenské moře, mare Caspium, a počítá se odtud až k Rejnu přes 600 mil německých…

A abych vpravdě všecko krátce řekl, veškerému tomuto lidu právě slovanská udatnost z očí vyhlédala a byl lid vybraný a statečný, jakýž jen sobě u vojenského stavu představiti můžeme. Množství veliké bylo mezi nimi, kteříž na prsích měli 2, 3, i 4 stříbrné peníze na znamení své udatnosti; tito pak, aniť více peněz na prsích nesli, bojovali u Očakova [turecké pevnosti u Oděsy, pozn. F. Č.] a na tuto pevnost šturmem hnali. K podívání se na tyto hrdinské Slovany, aniť s námi Čechy skoro jednoho jazyka užívají, sešlo se domácího pražského i cizího lidu veliké množství, i také muži rodu velikého a znamenitého z té příčiny do Prahy přijeli. Veliké to bylo potěšení pro nás a oni jsou též velikou radost z toho měli, že my jsme s nimi a oni s námi jazykem slo-vanským mluviti mohli, ano i také proto, že jsme na place podle mostu mustrunk jejich vojenský po slovansku slyšeli a dobře mu rozuměli, a protože slovutní pání Pražané zažhnutí staročeskou u[p]římností velmi vlídně a laskavě k tomuto zajistě znamenité-mu vojsku se zachovali, a jak páni stavové čeští, duchovenstvo, tak i obyvatelé stavu vyššího i nižšího, jakož jen možno bylo a příslušelo, rádi mile k polehčení a uctění jeho všecko učinili, začež také tito znamenití Slované velmi vděčni se prokázali.

Rulík, J.: Kalendář historický, díl III., Praha 1800, s. 198–202.

9

3. František II. se prohlašuje císařem rakouským

1804, 11. srpna

Ztráta významu titulu římskoněmeckého císaře, dovršena zejména vlivem Velké francouzské revoluce, a snaha dát dědičným habsburským zemím ucelené a jednotné označení titulem panovníka, a též úsilím vyrovnat se titulaturou předním evropským panovníkům poté, co se císařem prohlásil ve Francii Napoleon Bonaparte, vedly Františka II. k tomu, že se jako František I. prohlásil dědičným císařem rakouským. Habsburská monarchie se tak jako celek stala císařstvím skládajícím se z dosavad-ních součástí, kterým bylo ponecháno jejich stávající titulární označení.

My, František II., z boží milosti zvolený římský císař, po všechny časy rozmno-žitel říše [dědičný císař rakouský atd.], král v Německu, Uhrách, Čechách, Haliči, Lodoměřsku etc., arcivévoda rakouský, vévoda burgundský a lotrinský, velkovévo-da toskánský atd. atd…

Ačkoliv jsme došli božským řízením a volbou kurfiřtů římskoněmecké říše hod-nosti, která nám dovoluje nepřáti si žádný přírůstek titulu a vážnosti, tak přece musí naše péče jako regenta domu a monarchie rakouské k tomu směřovat, aby zůstala v platnosti zachována a uhájena ta dokonalá rovnováha titulu a dědičné hodnosti s nejznamenitějšími evropskými regenty a mocnostmi, která suverénům Rakouska přísluší jak z ohledu na prastarý lesk Jejich arcidomu, tak pro velikost a zalidněnost jejich států, zahrnujících v sobě tak značná království a neodvislá knížectví, a která je zajištěna národněprávním výkonem a traktáty.

Vidíme se tedy k trvalému zajištění této dokonalé rovnosti hodnosti pobídnuti a oprávněni po příkladech, které dal v minulém století ruský císařský dvůr a nyní také nový vládce Francie, rovněž dáti rakouskému domu s ohledem na jeho nezávis-lé státy dědičný císařský titul.

Podle toho jsme uzavřeli po zralé úvaze nejslavnostněji přijmouti a stanoviti pro sebe a své nástupce v nerozdílném držení našich nezávislých království a stá-tů titul a hodnost dědičného císaře rakouského (jako jméno našeho arcidomu) tím způsobem, že všechna naše království, knížectví a provincie mají dále nezměněně podržeti svoje dosavadní tituly, ústavy, výsady a poměry.

Následkem tohoto našeho nejvyššího rozhodnutí a vysvětlení nařizujeme: 1. Že přímo po našem titulu zvoleného římskoněmeckého císaře bude zařazen ti-

tul dědičného císaře rakouského, vévody štýrského atd. a tituly ostatních dědičných zemí. Poněvadž pak od našeho nastoupení vlády se přihodilo několik změn v držení našeho arcidomu, které byly slavnostními traktáty potvrzeny, tedy dáváme současně oznámiti přiloženou titulaturu, podle posavad přítomných stavů nově upravenou, a naše vůle jest, aby tato byla budoucně místo posavad obvyklé zavedena a uží­vána.

10

2. Právě tak našim descendentům [následníkům nebo nástupcům, pozn. F. Č.] obojího pohlaví, jako descendentům našich následníků v regentství arcidomu má býti přikládán a dáván titul císařských královských princů a princezen vedle titulu arcivévodů a arcivévodkyň rakouských, pak titul císařských královských výsostí.

3. Stejně však zůstávají všechna naše království a jiné státy řečeným způsobem nezkráceny ve svých dosavadních označeních a stavech; to jest zvláště rozuměti o našem království uherském a o zemích s nimi spojených, pak o zemích našich dědičných států, které trvaly dosud v přímém svazku s římskoněmeckou říší a které také mají zachovati do budoucna tytéž poměry k ní podle privilegií, od našich před-ků v římskoněmeckém císařství našemu arcidomu udělených.

4. Vyhražujeme svému dalšímu rozhodnutí určení těch slavností, které shledáme za dobré zavésti pro sebe a své nástupce vzhledem ke korunovaci jako dědičný císař; přec však má se beze změny také v budoucnu zůstati na oněch korunováních, která jsme My, a naši předkové podstupovali jako králové uherští a čeští.

5. Toto naše přítomné vysvětlení a nařízení budiž ve všech našich dědičných královstvích a státech patřičnou cestou neodkladně vyhlášeno a provedeno. Stejně také nepochybujme, že všechny stavy a poddaní těchto dědičných království a států uznají toto přítomné opatření, směřující k upevnění vážnosti spojeného rakouského státního tělesa, s díkem a patriotickou účastí.

Dáno v našem hlavním a sídelním městě Vídni 11. srpna osmnáctsetčtyři, třinác-tého roku našich říší: římské a dědičných.

L.S. František Alois hrabě z Ugartu Na nejvyšší vlastní rozkaz královský český nejvyšší Jeho c. k. veličenstva a arcivévodský rakouský prvý kancléř Jan Fidelis v. Erggelet František hrabě Vojna

Německé znění otiskuje J. Kalousek: České státní právo. Praha 1892, 2. vyd., s. 638–639. Český překlad K. Doskočila otištěn z jeho publikace Listy a listiny z dě-jin československých 869–1938. Praha 1938, s. 84–85.

11

4. Josef Jungmann o šlechtě a lidu

1806

V roce 1806 vystoupil v Hlasateli českém se svými dvěma rozmluvami O jazyku českém J. Jungmann; v nich projevil takovou názorovou vyhraněnost a uvědomělost, že se rázem dostal do čela národního hnutí a celé národní literatury.

Od té chvíle, co do Bojemie Čech nohou vkročil, v neustavném trvá zápase s ci-zozemci, a tolik vždycky nepřátel proti jazyku jeho doma i vně válčilo, že divil­li se Balbín po tolika vojnách býti jen jednoho v Čechách obyvatele, my dnes právěji diviti se můžeme, po tolika nátiscích že slyšeti jest i ten nejslabší hlahol slovenčiny od předků nás došlé. Než tak zdlouha, i sám chtě, umírá národ! Přepal tedy úsudek svůj ten, kdož pravil, že již německé po nás vyrostlá pokolení, tak abychom my poslední Čechové byli, o toť mluvil ze žádosti srdce svého! Čili mní, že se vypudí jazyk náš, co neduh nějaký, očkováním jiného? – Ta jest člověka povaha, aby čehož neumí, nedbal, viděl v každém druha svého, a jako ona bezocasá liška každému radil kusým býti. Zajisté, pokud ten veliký obecného lidu zástup český mluví, plésati nad pohřbem Čecha jest směšno; právo­li? Tomu by tuším Němci, kdyby jich se to jak nás týkalo, nejlépe učili. Než děkujeme Bohu, že není tak zle, aby nemohlo lépe býti. Lid český jest; panstvo, nechť sobě hovoří fransky neb chaldejsky [novobabylonsky] (rozumnější jazyk lidu svého milují), což na tom? že lid za to je má, zač sebe vydá-vají – za cizozemce, a tém méně je miluje, čím méně od nich milován jest. Však jim to špatně sluší, když s poddanými svými skrze tlumače mluví, což vpravdě tolik jest, jako by cizím uchem slyšeli, cizíma rukama jedli a cizích očí a nohou potřebí měli a voditi se dávali, jako by slepí a chromí byli. Pakliže to slepota a chomota mizerná jest, což říci mám o těch trefných opičkách mezi nižšími, jenž myslíce, že když neumějí česky, hned jemnostpáni jsou a českou řeč za sedlskou mají? – Ubožátka! nevědí, že každý jazyk tu, kdež doma, sedlský jest, a že sedlák jest obyvatel země nejpřednější, an by jim právě říci mohl: Což mi to ječí okolo hlavy? Já vám dávám jísti: jste­li vy lidé jako já, mluvte, ať vám rozumím! Divno jednak, že mnohý děti své německy učiti rád dává? Však i Němci svých do Čech posílají; oba tedy obou jazyků potřebu cítí. Než má­li Čech, že se Němec v zemi jeho rozšířil, přestati Če-chem býti?

Jungmann, J.: Dvojí rozmlouvání o jazyku českém. In: Hlasatel český I., 1806, s. 343–344.

12

5. Císař František se zříká titulu římskoněmeckého císaře

1806, 6. srpen

Po Napoleonově vítězství u Slavkova uzavřel rakouský císař 26. prosince 1805 s Francií mír v Bratislavě. Jím bylo Rakousko nuceno vedle odstoupení Benátska, Istrie, Dalmácie a části Tyrol uznat francouzskou hegemonii v Itálii a také v jižním a západním Německu, kde pod francouzskou patronací vznikl dohodou 16 němec-kých států tzv. Rýnský spolek. V důsledku těchto změn se František I. vzdal titulu řím-skoněmeckého císaře a oznámil rozpuštění a zrušení všech dalších říšských institucí, a tím vlastně zánik Svaté říše římské národa německého.

Po uzavření bratislavského míru byla celá naše pozornost a péče k tomu zamě-řena, abychom co nejdokonaleji s obvyklou věrností a svědomitostí dostáli všem závazkům, které nám tím vzešly, a zachovali našim národům požehnání míru, všemožně upevnili šťastně znovu nastalé mírové poměry a očekávali, zda nám jako říšské hlavě umožní budoucně podstatné změny tímto mírem přivoděné učiniti zadost nastalým těžkým povinnostem po císařských volebních kapitulacích. Avšak následky, které přinesly mnohé články bratislavského míru hned po jeho uveřejnění, a všeobecně známé události, k nimž poté došlo v německé říši, poskytly nám pře-svědčení, že za nastalých okolností bude nemožno budoucně splňovati povinnosti, vzniklé volební smlouvou, i když ještě zbývala možnost, že by mohl vzniknout změ-něný stav při podporovaném odstraňování nastalých politických zápletek, nicméně přece žádoucí očekávání úplně zničila dohoda mnohých význačných stavů, v Paříži 12. července podepsána a potom směřující ve svých dotyčných částech k jejich úpl-nému odloučení od Říše a k jejich sjednocení ve zvláštní konfederaci [tzv. Rýnském spolku, pozn. F. Č.].

Když jsme se takto dokonale přesvědčili o naprosté nemožnosti nadále plniti povinnosti našeho císařského úřadu, jsme dlužni svým zásadám a své hodnosti zříci se koruny, která jen tak dlouho mohla míti cenu v našich očích, pokud jsme byli s to odpovídati důvěře, osvědčené nám kurfiřty, knížaty a stavy a ostatními příslušníky německé Říše, a dostáti převzatým závazkům.

Vysvětlujeme proto tímto, že pokládáme za zrušený svazek, který nás posud vá-zal k státnímu tělesu německé Říše, a že máme za zaniklé úřady říšského náčelnictví a hodnosti po sjednocení konfederovaných stavů a že se pokládáme tím za rozvá-zána ode všech převzatých povinnosti k německé Říši a že skládáme, jak se tímto děje, císařskou korunu, kvůli nim dosud nesenou, a řízenou císařskou vládu.

Rozvazujeme současně kurfiřty, knížata a stavy a všechny říšské příslušníky, zvláště také členy nejvyššího říšského soudu a ostatní říšské služebnictvo z jejich povinností, jimiž byli na nás jako na zákonitou hlavu říše podle ústavy vázáni.

1�

Proto zbavujeme obapolně naše veškeré německé provincie a říšské země všech závazků, které dosud pod jakýmkoliv titulem k německé Říši nesly, a vynasnažíme se, abychom je jako císař rakouský v jejich sjednocení s celým rakouským státním tělesem za znovu nastalých a stávajících mírových poměrů se všemi mocnostmi a sousedními státy přivedli k onomu stupni štěstí a blahobytu, který bude stále cílem všech našich přání a účelem naší nejsnažnější péče.

Český překlad K. Doskočila z německého znění (uloženého ve Státním ústředním ar-chivu Praha) otištěn z jeho práce Listy a listiny z dějin československých 869–1938. Praha 1938, s. 85–86.

14

6. Důsledky zániku Svaté říše římské národa německého pro Čechy

1806, 21. srpen

Dvorský dekret sděloval královskému guberniu v Čechách, že zánikem římskoně-mecké říše se ruší svazek Českého království i dalších zemí s touto říší a vyhlašoval konkrétní opatření z této skutečnosti vyplývající. Do svazku s německými zeměmi se české země dostaly opět v roce 1815 v rámci Německého spolku, kam byly začleněny rakouským císařem jako součást jeho „německých dědičných zemí“. V tomto svazku české země setrvaly až do roku 1866, kdy po prusko-rakouské válce došlo ke zrušení Německého spolku.

Královskému guberniu v ČecháchVložka obsahuje tři výtisky již vyhlášeného patentu, jímž J. Veličenstvo složilo

římskoněmeckou císařskou korunu, a tím zrušilo svazek, trvající mezi jeho němec-kými provinciemi a říšskými zeměmi, aby byly uschovány v registratuře. Hledisko tohoto nejvyššího rozhodnutí vyplývá z obsahu patentu samého, totiž. že se J. Veličenstvo vzdalo koruny, která vystavovala jeho dědičné státy mnohonásobným povážlivým politickým zápletkám a která vázala několik z nich ve svazcích, ve zcela jiných částech vzniklých a nejnovějším poměrům naprosto neodpovídajících, k německé Říši, a že Nejvyšší veličenstvo je s to věnovati tím nerušeněji celou svou pozornost a otcovskou péči, a s jediným ohledem na zájem svého založeného císař-ství, jenom blahu svých milovaných národů.

Následky tohoto nejvyššího rozhodnutí jsou: 1. Že se mění dosavadní titulatury a erbovní štíty a že se zřizují podle popisu při-

loženého patentu a že tyto titulatury, znaky a pečeti se musejí bráti při všech veřejných publikacích za neodchylné směrnice.

2. Že proposice „c. také c.k.“ od nynějška všude přestává a místo ní se opět má užívat staré „c.k.“ [císařsko­královský, pozn. F. Č.].

3. Že Vídeň budoucně se má nazývati jenom rakouské císařské hlavní a sídelní město.

4. Že dvojité počítání roků nejvyšší vlády odpadá a že se uvádí jen jednoduché počítání dědičné říše.

V časové posloupnosti bude se však psáti nejjasnějšími nástupci pouze označení „Naší císařské vlády roku N. N.“.

5. Že příště nemá žádný zeměpanský úřad užívati v pečeti pouze znaku provincie, v níž jest, nebo nejvyšší osobní pečeti, nýbrž veskrze znaku středního nebo podle okolností velkého podle popisu shora připojeného. Jenom stavové mohou ve své pečeti užívati pouze znaku provincie.

15

6. Že pomíjí říšskolenní vlastnost hodnosti kurfiřské vázané s korunou českou a úřadu arcičíšnického a její svazek s říší podle privilegií Fridrichů z r. 1212 a 1459, zlaté buly císaře Karla IV., pak podle slavnostního aktu readmise ad votum et sessionem [znovupřipuštění českých králů do kolegia kurfiřtů, pozn. F. Č.] v kurfiřtské radě z r. 1708.

7. Že právě tak v Čechách a v jejich vedlejších zemích, jako ve veškerých pro-vinciích rakouského okruhu, pomizí každý svazek s Říší, že není více nutné podstoupení nebo přijetí říšských lén, že císař a arcivévoda je nejvyšší lenní pán a suverén a že jenom z posledního titulu vykonává v neobmezené plnosti moci všechna ona eminentní výhradní práva, která dosud byla založena jedině na pri-vilegiích rodu.

8. Že tímtéž způsobem je zrušena representace vévodství a knížecího direktoriál-ního stavu Salcburku a knížectví Berchtoldsgadenu na říšském sněmu vlastním poselstvím, její představování a celý její svazek s Říší.

9. Že excutio fori [platnost, provádění, pozn. F. Č.] „e, c“ v záležitostech poli-tických, policejních justičních, kriminálních a šlechtického rozhodčího úřadu císařské tajné říšské kanceláře, říšské dvorní rady, agentů říšské dvorní rady od nynějška přestává. Zůstávají však v plné platnosti ty předpisy říšského indem-nisačního [zabezpečovacího, pozn. F. Č.] závěru ze 27. dubna 1802, které se týkají oprávněně získaných práv třetího, kam zvláště patří regulativy sustentační [podpůrné, pozn. F. Č.] obsažené v §§ 56 a 59, a dluhové, uvedené v §§ 77 a 84, o kterýchž posledních však více udává cíl a míru IX. článek smlouvy bratislavské [z 26. prosince 1805, pozn. F. Č.] a článek IV. a VIII. mírové smlouvy v Campo Formio a Lunéville. Konečně dovoluje jeho Veličenstvo podle znění volební kapitulace jednotlivcům

z kanceláře říšské dvorní rady, z říšské dvorní rady a agentům říšské dvorní rady, kteří by chtěli po odluce odejíti, odchod svobodný a bez překážek, bez placení od-chodného nebo emigrační taxy. Lhůta, jak dlouho tento svobodný obchod má trvati, bude oznámena dodatečně.

Vídeň, 21. srpna 1806.

J[oseph] Freyherrvon der Marck Erggelet.

Český překlad K. Doskočila německého znění (uložen ve Státním ústředním archivu Praha) otištěn z jeho publikace Listy a listiny z dějin československých 869–1938. Praha 1938, s. 87–88.

16

7. Z Bolzanovy řeči k akademické mládeži o tom, co je vlast a vlastenectví

1810, 2. února

Filozof a matematik Bernard Bolzano začal sice jako náboženský a politický josefinista, ale ve svých sociálně reformních cílech josefinismus daleko předčil. Hlásal náboženskou snášenlivost, ale na počátku 19. století v době rostoucích národních rozporů českého a německého měšťanstva žádal i národní snášenlivost. Vytvořil si osobitou, ale za daných poměrů neuskutečnitelnou představu jednoho národa v Čechách skládajícího se ze dvou kmenových celků, českého a německé-ho. Chtěl tak překonat národnostní rozpory, které podle něho ohrožovaly hospo-dářský a kulturní rozkvět země. Za perzekuce, která ke konci druhého desetiletí 19. století postihovala z Vídně vše národní a svobodomyslné, byl Bolzano zbaven univerzitní stolice.

Jest pravdou, že bez lásky k vlasti nemůže být žádný stav, ani vyšší ani nižší. Neboť vpravdě i nižší třídy lidu musejí přinášet obecnému blahu často mnohé a těžké oběti. A ty oběti nebývají vždy takové, aby se od nich daly vynutit násilně; jenom láska sama může je přimět k tomu, aby je přinášely samy jako dobrovolný dar. Co mám však říci o vás, o stavech vyšších? Je nadmíru jasné z povahy věci a je potvrzeno zkušeností všech staletí, že jestliže vás nebude naplňovat láska k vlasti, stanete se brzy její nejstrašnější metlou, jejími zrádci a vlastní příčinou její záhuby. Snadnější příležitosti, kterou máte ke konání dobra a zla, budete zneužívat vždy ke zlému, jestliže ve vašich srdcích nebude žít láska k vlasti. tehdy nepečuje stav kněží a učitelů o blahodárné osvícení lidu, o vyhubení škodlivých předsudků, ale naopak, neboť má z nich prospěch, snaží se je udržovat a podporovat. …Tehdy mocní dove-dou se dělat ještě mocnějšími, dovedou uchvátit pro sebe pomalu, lstivě a záludně veškeré národní bohatství a dbají pramálo na to, že všichni ostatní musí kvůli nim postrádat – nechci říci prostředků k vyšší duševní blaženosti, nikoliv – ale prostřed-ků k udržování svého holého živočišného života, nutné obživy, oděvu a obydlí. Strašlivé zvrhlosti ve státech, v nichž na bídě tisíců namáhavě stavíš toliko domnělé štěstí několika! Ty můžeš být jenom tam, kde vyšší stavové vykořenili ze svých srdcí všechnu lásku k vlasti a ponechali si jako pláštík pro svou zlobu pouze jméno, prázdné, ale zvučné.

Avšak bylo by snad možné se obávat, moji přátelé, že národ, zcela proniknut láskou ke své vlasti, bude dbát jenom o svůj prospěch a k sousedům se bude cho-vat tím nespravedlivěji, že příliš zaujat svými vlastními přednostmi, bude vším cizím pohrdat a touže po vlastním zvětšení, bude užívat každého protiprávního a hanebného prostředku ke škodě národů ostatních? Na to odpovídám: k oné lásce

17

k vlasti, kterou jsme popsali, nepatří nikterak, že si národ tvoří příliš přemrštěné představy o svých vlastních přednostech; žádáme jen, aby je podle pravdy znal a jich si vážil…

Jestliže je láska k vlasti tak znamenitým statkem, moji přátelé, musí nám být dvojnásob důležitou otázka: čím to, že v naší zemi tak velice upadla? Příčinu tohoto nalézám obzvláště ve třech věcech: v tom totiž, že naši spoluobčané neznají jejích předností, v nerovném stupni vzdělání jednotlivců a konečně v hmotném i duchovní zeslabení, v němž nyní vlast je…

A ještě větší překážkou lásky k vlasti je nerovný stupeň vzdělání, který mají jednotliví občané naší země. Jak tlačí toto zlo naši vlast více než mnohé jiné země! Není na tom dost, že dvojí mateřská řeč v naší vlasti sama o sobě již znesnadňuje vzájemný styk občanů, ale ona je také příčinou, že německy mluvící část národa jde zcela jinou cestou za svým vzděláním než ta, která hovoří česky. Prvá jde obyčejně před druhou, pohrdá jí pro její nevědomost a předsudky. A druhá část považuje první za sektu, nepravým osvícením zkaženou a zemi nebezpečnou a jsouc sama v opovr-žení, mstí se dvojnásobně strašlivou nenávistí. Tak, ubohá vlasti, vládne v tvém nitru zhoubný rozpor, tak jedna část tvých občanů nenávidí část druhou. Jak by mohla v tak kruté bouři vzklíčit, kvést a plody přinášet útlá květina lásky k vlasti?

A to zvláště v těchto nepříznivých dnech, kdy tvoji obyvatelé jsou hmotně i du-chovně zeslabeni! Neboť, bohužel, v této době všeobecné bídy, kdy téměř žádná země v Evropě nezůstala ušetřena ran různého neštěstí, ovšem i naše země utrpěla mnoho citelných škod. Byla zadržena ve svém rychlém pokroku k dokonalosti, ba byla dokonce stržena zpět. Světlo osvícení, které po několika desetiletí šířilo v této zemi své blahodárné paprsky tak mile a laskavě, zatemnila válka svými bouřnými a dusnými mraky. Nevědomost a pověra začínají opět vládnout. Dvojaké světlo sou-mraku způsobilo, že jsou lidé nevázaní a nemravní, tlak drahoty a pro některé třídy lidu znesnadněný výdělek učinil nás sobečtějšími a zatvrzelejšími, probudil ducha úplatkářství, svedl k ohavným podvodům a útiskům…

Aby však národ, který o sobě tak příliš skromně smýšlí, tomu všemu věřil, musíme ho seznámit s dějinami dávnověkosti, s velkými skutky jeho předků. Ať naslouchá s údivem, že jeho předkové to byli, kteří ovládali celé Německo a rozšířili svůj vliv na celou Evropu, že jeho předkové to byli, kteří pěstovali vědy šťastně a úspěšně a že u nich moudrost měla své sídlo; že u nich vzešlo nejdřív světlo osví-cení a rozlilo se po celém Německu a celé Evropě. Ať toto vše slyší národ a naučí se z toho vyvodit snadný závěr: co kdysi bylo, musí se i nyní stát možným, neboť dosud vzchází nad naší Čechií totéž slunce; byli jsme kdysi velikými, a budeme­li chtít, můžeme jimi opět být!

Bolzano proslovil tuto přednášku jako profesor náboženství na pražské univerzitě.

Naše národní minulost v dokumentech, II. díl. Praha 1962, s. 125–128.

18

8. Jungmann o budoucnosti Slovanů a o české politice vůči vídeňskému absolutismu

1810, 9. února

Období napoleonských válek zesílilo národní a politické myšlení české obro-zenecké společnosti. Její představitelé odmítali vídeňský absolutismus. Současná politická situace, ostrá cenzura a perzekuce všeho svobodomyslného jim však nedo-volila otevřeně projevit své přesvědčení. Jak viděl poměry Josef Jungmann, dokazují jeho dopisy libuňskému děkanu Antonínu Markovi.

Rozmilý příteli!Vaše málomyslnost nemůže nám býti pravidlem, poněvadž by z ní následovalo, aby-

chom ničehož nedělali. Česky mluvícího lidu vždy ještě přes 6 milionů jest a ten národ jest starší než Napoleon i František a doufáme, že je oba dva přečká. P. Russó má mnohé přepjaté myšlénky, z kterých vždy jen částka pravdivá. Národ dvě nebo tři sta let sklíče-ný za dvacet nebo padesáte let se zotaviti může. Co jste čtli v těch Miscellích německých [drobných časopiseckých zprávách, pozn. F. Č.], to Vás mýliti nikoliv nemůže. V týchže Miscellích (na r. 1808) vypisuje se mocnosť Ruské země a zavírá se s tím památným slovem: že za 100 neb více let náramná Evropě změna od Rus nastává, a to mi ze srdce vypsáno. Já pevně věřím, že Ruská mocnost Franskou přetrvá a nám Slovanům to potě-šitelné býti musí, když nářečí všecka slovanská v jednom se spolčí. My od Rusův, Ru-sové od nás jazyka vydokonalení přijmeme. Co tedy česky píšeme, již pro onu velikou říši slovanskou píšeme. Od srdce rád bych tuto myšlénku Hlasatelem [obrozeneckým časopisem, pozn. F. Č.] zobecnil, ale na ten čas mlčeti dlužno.

9. února 1810

Co píšete o p. Čebiši [turnovském měšťanovi, který měl v úmyslu zřídit Českou společnosti, pozn. F. Č.], jemuž abyste mne poručena učinil, prosím, líbí se mi ja-kož všecka snažnost toho výborného muže; ale tu myšlénku již Pelcel měl, i se o to jednalo, ale rakouská Nevlada toho nikdy nedopustí. Čechům ničeho nezbývá, než aby podtají, necitedlno všemožně hleděli zachovati národ na budoucí časy, jichž věk tento přinésti chtíc se zdál, ale teprve jiný dálší přinésti musí. – Ještě Slované otročí, ale Bůh dá i tomu konce! Jen netraťme my ducha i naděje, dochoval se ten národ to-lik set let proti tolika nepřátelům, dochová se ještě budoucně – Rusové zrajů – odtud potomkum spasenije! – Mějte se zlatinký dobře a pracujte, jakož děláte, pilně, čím víc mne předčíte a přehoníte, tím více potěšíte svého

Josefa JungmannaVýňatky ze dvou Jungmannových dopisů Antonínu Markovi z r. 1810. Byly vy-

dány péčí J. M. Černého: Listy Josefa Jungmanna k Antonínu Markovi. In: Časopis Musea království Českého LV, 1881, s. 508–509, 514.

19

9. Státní bankrot r. 1811 – finanční patent

1811

Napoleonské války a především boje v roce 1805 a 1809 vyžadovaly neobyčejné finanční náklady. Rakouský stát si z obtíží pomáhal zvyšováním daní, zaváděním nových dávek, nucenými půjčkami a především tiskem papírových peněz. Jejich oběh se zmnohonásobil, kupní hodnota klesala a ceny obilí i potravin neobyčejně stoupaly. Státní dluh rostl a nebyl vůbec úrokován a umořován. Vláda hledala různé cesty, jak se dostat ze špatné hospodářské situace státu, ale ty nepřinášely zlepšení. Proto se sáhlo k radiální operaci. Finančním patentem z 20. února 1811 byla hod-nota papírových peněz, tzv. bankocetlí, které ztratily u obyvatelstva důvěry, snížena na pětinu jmenovité hodnoty. Staré bankocetle byly staženy a nahrazeny novými pa-pírovými poukázkami, tzv. Einlösungsscheine, šajny. To představovalo tzv. vídeňskou měnu, papírovou, nehodnotnou, proti staré stříbrné měně konvenční. Státní bankort postihl mnoho drobných lidí, kteří „přes noc“ ztratili celé své jmění.

My, František První, zabývajíce se bez ustání blahem svých poddaných, již dáv-no jsme upřeli svou obzvláštní pozornost na papírové peníze, bankocedule…

Složitostí poměrů, na nichž nemáme žádné účasti, se kursy peněz, místo aby se zlepšovaly, zhoršovaly, valuta papírových peněz kolísala vždy více a více, měnila se ve velkých a nepravidelných skocích takřka ze dne na den a klesala v několika dnech proti kovovým penězům již více než tisícdvěstěkrát…

Byli bychom si přáli zavést pozvolným zmenšením obnosu papírových peněz opět rovnováhu mezi nimi a kovovou mincí a tím i toužený pořádek pokud možno bez překážek, poruch a rozvratů soukromých poměrů… Ale nastalá složitost poměrů nedovoluje již provést toto ponenáhlé zlepšení, nýbrž naopak vyžaduje nyní právě tak rychlé, účinné a přímo okamžitě působící pomoci a přikazuje uchopit se tako-vých dalekosáhlých opatření, a to bez jakékoliv ztráty času, aby na jedné straně byly papírové peníze rychle zatlačeny tak, jak toho vyžaduje obchod, a aby se na druhé straně předešlo každému váznutí obchodu a našim poddaným se neodňalo uznávané dobrodiní papírových peněz, které jsou samy o sobě a pro průmysl neobyčejně důle-žité a jen svým nadměrným množstvím škodlivé.

Prostředek našli jsme v okamžitém snížení masy papírových peněz, které nyní představují 1 060 798 753 zlatých, na obnos, přiměřený potřebně vnitřního oběhu a obchodu, a v jejich příslušném zabezpečení.

Nemůžeme sice hned uskutečnit toto ohromné zmenšení. Ale vedle toho, že to při okamžitě prováděném zmenšení papírových peněz na obnos potřebný v vnitř-nímu oběhu není nutné, naleznou naši poddaní ve zmenšení samotném, v zajištění zbylých papírových peněz a v pozvolném jejich ničení nebo výměně daleko větší

20

uklidnění a jistotu, jen jakmile budou moci být dány do pořádku soukromé poměry, jakmile lidé žijící z úroků svých kapitálů nebo z rent budou zachráněni a jakmile blahobyt národů a průmysl bude moci býti udržen a znovu oživen…

Ve Vídni 20. února 1811

Naše národní minulost v dokumentech, II. díl. Praha 1962, s. 133–136.

21

10. Hrabě Kašpar Maria Šternberk (Sternberg) o potřebě politických změn po napoleonských válkách

1815, 2. ledna

Období napoleonských válek a hlavně jejich závěr přinesl zesílení politického obsahu národních hnutí. Podobně jako němečtí a italští vlastenci, tak i čeští vlas-tenci očekávali, že se dostane národům podle slibů vlád v jejich protinapoleonských manifestech větší politické svobody. Potřebu konstituce a zastupitelské vlády si jako záchranu před ještě radikálnějším politickým vývojem uvědomovala i část šlechty. Hrabě Kašpar Šternberk, známý přírodovědec, jehož bohaté sbírky se pak staly věcným základem botanických sbírek Českého vlasteneckého muzea, byl svým ote-vřeným přiznáním jedním z nich.

Jak jsem já, podobně jako mnozí mně rovní, kteří neměli opravdu ani důvod ani chuť škodit monarchiím, soudili o tehdejší době, nalézám zaznamenáno v jednom ze svých dopisů z 2. ledna.

„V Březině 2. ledna 1815. Není pochyb o tom, že existuje strana, která chce v Německu zavést reprezentativní vlády. Je to myšlenka, která uvedla do pochodu polovinu armády roku 1813. Vláda anglická byla první, která ji prezentovala v Han-noversku. Kdyby panovníci a ministři měli čas uvažovat o minulosti a budoucnosti, chopili by se této myšlenky, která je již obecně v Německu rozšířena, a dali by jí přiměřený rozsah, který by měla mít, aby se stala blahodárnou reakcí, která by moh-la snadno přestoupit hranice, primitivně určené v monarchiích, omezených stavy, tento starý ideál solidní vlády, stejně postačující panovníkům jako národům. Jsou-­li to panovníci, kteří mají mít iniciativu v nové organizaci, nebude jim nesnadné zařídit ji tak, aby se stala záchranou pro trůn i zárukou pro národy. Jestliže to však neprovedou sami, zmocní se myšlenky, která se stane populární, pleticháři a může z toho vzejít neobyčejně velké zlo. Bohužel se zdá, že jsme vzdáleni ještě sto mil toho dorozumět se na týchž základech. Všechno se chce přivádět ke konci současně a jednostranně a to je příčina, proč nic nejde kupředu.“

Překlad dopisu Kašpara Šternberka z 2. ledna 1815, vřazený do jeho pamětí Leben des Grafen Kaspar Sternberg. Praha 1858, s. 102–103. Přeložil F. Kutnar.

22

11. Oznámení Josefa Božka o pokusech s parolodí a s parovozem

1817, květen

Mezi významné české vynálezce náležel Josef Božek, mechanik stavovského po-lytechnického ústavu v Praze. V řadě jeho vynálezů zaujímá nejdůležitější místo pa-rovůz a paroloď, uskutečňující myšlenku použití parního stroje k pohonu silničních a vodních vozidel. Nová, rychlejší doprava byla jednou z podmínek hospodářského rozvoje a úspěšného průběhu průmyslové revoluce. Božkův parovůz, jímž vynálezce poprvé překvapil pražskou společnosti v roce 1815 ve Stromovce, byl prvním silnič-ním vozidlem poháněným párou. Paroloď byla opatřena lopatkovým kolem, které uváděl do pohybu parní stroj. Bouře však přerušila Božkovu produkci a vynálezce, který v nastalém zmatku byl okraden o vybrané vstupné, zničil paroloď.

S vysokým povolením bude v neděli dne 1ho června 1817 (bude­li tomu přáti počasí) podepsaný ve Stromovce u Bubenče míti čest, vysoké šlechtě a ctěnému obecenstvu veřejně předvésti 7 sáhů dlouhou a 9 stop širokou loď parní, na rameni vltavském, při mlýně císařském, a svůj umělý vůz parní na rybničné hrázi [sáh – asi 1,9 metru, stopa – asi 0,32 metru, pozn. F. Č.].

Laskavá pochvala, které se dostalo podepsanému přede dvěma lety, když veřejně předvedl svůj vůz parní, a zvláštní povzbuzování více znalcův, aby v království Čes-kém dalším praktickým zužitkováním co možno zdomácněl vynález stroje parního, v každém ohledě tak úspěšný, přiměly podepsaného názorným způsobem jej přenés-ti na pohyb lodi proti proudu.

Jeho snahy v tomto směru šťastně zdařily se tou měrou, že jest hotov takto zaří-zenou loď předvésti na soud učeného, věci znalého obecenstva, aby veřejným před-stavením ukázal účelnost a nápadně praktický užitek, jenž plnou měrou očekávati lze pro splavné řeky v Čechách od zavedení parního stroje pro plavbu lodí a dopravu zboží proti proudu.

Pročež očekává, že ctěné a uměnímilované obyvatelstvo Prahy jeho namáhání bude korunovati laskavou četnou návštěvou a svou spokojeností.

Jízda parního vozu při libovolném vedení počne rázem půl 5. hodiny na znamení výstřelem a potrvá až k druhému výstřelu, jenž konec jízdy vyznačí. Péče o dobrý pořádek přiměla k tomuto opatření:

Titulovaní pánové hosté na prvém a druhém místě si podrží své lístky při představení vozu a v půlhodině opustí zaujatá místa svá a naznačenými cestami odeberou se na místa nová, při břehu, kde se lístky ještě před uvedením parní lodi odevzdají biletáři tamtéž. Potom po novém zaznění spuštěn bude na vodu asi 5 stop dlouhý model parní lodi, jenž v kruhovém pohybu popluje po řece dolů; a nakonec podepsaný s velkou lodí parní, která pro větší zábavu vysokého obecenstva opatřena

2�

jest malou dělostřelbou námořní, bude od mlýna císařského po proudu a proti němu plouti; ale jen tak daleko, by ctění diváci ze svých míst vše viděli a nebyli nuceni svá sedadla opustiti.

Ceny míst: Prvé místo 2 zl. Druhé místo 1 zl. Třetí místo 30 kr. Dítky až do 8 let platí polovic.

Většímu pohodlí kvůli lze lístky dostati: v Sirkově ulici na Starém Městě U oka božího, v obchodě pana Vojtěcha Máše; na Koňském trhu na Novém Městě v lékárně u Zlatého starce a v Mostecké ulici na Malé Straně v knihkupectví Wildmannově.

Josef Božek, mechanikus

Novák, L.: Rodina vynálezců. Praha 1941, s. 7–8.

24

12. Výzva J. V. Sedláčka k zakládání čtenářských spolků

1818, 19. září

Po skončení napoleonských válek se rozproudil český národní život v naději, že se národům, které pomáhaly absolutistickým vládám v boji proti Napoleonovi, dostane politických svobod. Jazyková a školská nařízení z r. 1816 opravňovala k představám, že se i v Rakousku uvolní centralizační a germanizační tlak. Metter-nichovská reakce se však obávala každého národního a svobodomyslného projevu. Když radikální vývoj národního a svobodomyslného hnutí v Německu jí k tomu dal záminku, potlačovala každý projev národního hnutí a pronásledovala svobodomysl-né jedince. Vhodnou a jedině možnou organizační formou, ve které se národní hnutí mohlo vyvíjet, bylo ochotnické divadlo a čtenářské spolky. Jejich iniciátory byla měšťanská inteligence a členy drobné řemeslnictvo a rolníci.

Čechové! Vlastenci!Pochopujte pak předce jednou, čeho třeba, abyste v vzdělání svém, v umění

a v umělostech vejš se vznesli – slyšte – hlas krále svého nejmilovanějšího, správy zemské hluboce vážené, a tolik osvícených synů vlasti – jenž Vám spisů českých hojnost podají, pakli jich hojně odkupovati, čísti a použíti chtíti budete. Společnosti čtenářské Vám k tomu nejpohodlnější příležitost dají. Spisovatel nemůže psáti, tis-kař nemůže tisknouti, když zřídkakdo cos českého čte, ještě řídčeji odkoupí.

Maličký peníz každého ouda na kupování dobrých českých kněh, novin atd. obětovaný v společnosti mnoha vydá a možné činí, že se předce každého v nově vyšlého spisu bude moci dopíditi, a buď k ponaučení neb k povyražení použíti.

Pamatujte, čeho třeba, aby (což Vám již tolikráte bylo opakováno) spanilý jazyk český před záhubou obstál, národ český z divadla historie nebyl vymazán a vzne-šené jméno Čech v hubách Nečechů tak nectně nebylo valchováno. Nenechejte se teprv k tomu zákony nutiti, co každému rozum káže, srdce radí, vážnost k předkům poroučí. Černá lež jest a bezbožný klam, že by národ český nezahynul, třebať česky nepsal, nečítal; v přirození není skoku žádného, najednou nic nepojde, má­li národ zcela pojítí, přestává se učit čísti a psáti, pak dáleji do své řeči víc a víc slov cizích vtrušuje, českých vyobcuje, jim posledně nerozumí, až se dokonce poněmčí, to jest, z českého národu v Čechách německým národem se stane.

Pošlo tolik slavných národů, však ne hbitě, nýbrž zpovlovna; jich ostatky a zbytky tak dychtivě shromažďujeme a zachováváme a sobě samým opovrchová-ním jazyka svého hrob kopáme? Ti, kdož nám druhdy nesmrtelnými svými skutky vážnosti a jména dobyli, byliť jsou Čechové, jak bychom se směli k nim hlásiti, jich jazyk opovrhujíce? Který Nečech Čechem se honosí? Zrádce jazyka jest zrád-cem předků.

25

Každé město, každé městečko chop se příkladu Puchmírova! Všudy ještě se nalézají Čechové, kněh milovní, ponaučení žádostiví! Povzbuzujte jeden druhého, jeden druhého k vlastenectví rozněcuj! Pomáhejte těm, kdož takových společností založiti usilují, a věrně a upřímně jim stůjte ku boku a jen tím a takovým namáháním sjednocených sil jste stavu dosíci, by nebylo vyhlazeno z letopisů české jméno.

Ostatně se zbytečné zdá vychváliti, co nade všecku chválu vznešené jest.

Vojtěch Sedláček, profesor v Plzni

Sedláček, J. V.: Povzbuzení vlastenců (článek v Krameriových c. k. vlasteneckých novinách), č. 38 z 19. září 1818, s. 150–151.

26

13. Pokus brněnských dělníků o rozbíjení postřihovacích strojů

1819, 23. března

Zavádění pracovních a později pohonných strojů do průmyslové výroby, nazý-vané průmyslovou revolucí, měnilo od základu výrobní proces, zrychlovalo a zvyšo-valo výrobu, zkvalitňovalo výrobky, usnadňovalo práci a snímalo fyzickou námahu z pracujících. Podnikatel chápal stroj jako prostředek k dosahování většího zisku, jako pomocníka v úsilí o snižování výrobních nákladů a jako ochránce před cizí konkurencí. Dělníci, podobně jako cechovní řemeslníci, viděli v něm svého nepřítele a největšího konkurenta v práci, nechápali jeho skutečný význam a mnozí neuvědo-mělí jedinci stroje rozbíjeli nebo aspoň žádali, aby nebyly zaváděny do výroby.

Vaše Excelence!

Při zavedení postřihovacího stroje v závodě továrníka Dellhase v ypsilantské budově na předměstí Křídlovice [na Starém Brně, pozn. F. Č.] a při komisi, kona-né k jeho ocenění 8. t. m., seznámili se postřihovači suken blíže s výkonem tohoto stroje. Doposud jej znali toliko z obecných zpráv, jaké nevýhody pro ně má tím, že ničí jejich prameny výdělku. Nyní se ze zkušenosti přesvědčili o výkonnosti tohoto stroje a o nezaměstnanosti, která tak pro ně vznikla, takže jejich mysli se dostaly do rozjitřeného stavu. Zpočátku se rozhodli pro zákonnou cestu žádosti, která by odsunula zavádění takových strojů a na základě návrhu, podaného postřihačským mistrům, by žádala, aby vzali některé stroje zpět a tak aby upustili od dalšího jejich zavádění v místě.

Pomocní dělníci nebyli však s názory svých pánů srozuměni. Obzvláště byli podněcováni některými ztřeštěnci, kteří se seznámili se zprávou v 77. čísle Beo-bachteru o zničení podobných strojů ve Vienne ve Francii. Sdělili ji svým spolu-dělníkům s výzvou, aby totéž společně podnikli. K výzvám došlo včera. Jednotlivci obcházeli postřihače suken a určovali dobu schůzky na dnes časně ráno. To se včera důvěrně doneslo i sem a s tím také některá jména účastníků. Proto byla o tom ihned krátkou cestou uvědoměna Vaše excelence a vyžádána povolení učinit nutná opatře-ní. Z pátrání, ve kterém se tajně pokračovalo, a také z některých opatření, učiněných k zastavení událostí, jsme se dověděli, že za místo schůzky je určen úvoz nedaleko Špilberka. Až by byl pohromadě stanovený počet několika set lidí, měl se odtud vydat průvod do ypsilantského domu, vzdáleného ne více než 10 minut. Bylo proto určeno, že se tam a také do jmenovaného domu dostaví v ustanovenou hodinu úřed-ní osoby se vhodným počtem stráží. Když se sešlo asi na 150 lidí, z nichž někteří byli k rozbití strojů opatřeni háky a kladivy, usilovaly úřední osoby o to, aby stále

27

rostoucí houf byl rozprášen a aby část těch, kteří se zpupně chovali, byla zatčena [celkem bylo zatčeno 49 osob, odsouzeno jich bylo 23; mnozí z nich byli potrestáni vězněním od 3 dnů do 1 měsíce a 10 ranami holí, pozn. F. Č.]. Tak se podařilo zničit celý podnik hned na začátku pouze použitím policejního prostředku, takže vojenské asistence se mohlo použít jen k objížďce ulic, poněvadž není jízdní policejní stráže, k doprovodu zatčených účastníků a k tomu, aby se snadněji rozehnaly houfy ještě snad se shlukující. Celá záležitost byla skončena právě v 7 hodin ráno a nikde již nebylo vidět shromážděné dělníky.

Jen proto, abychom byli zajištění jinak pro nepravděpodobný případ, že by se mohli někteří mladíci, náchylni k výtržnostem, dostavit během dne do továrny, bylo učiněno opatření, aby tam dnes zůstal jeden komisař s několika strážníky. Podobně byly také ponechány jízdní hlídky a dále byli prostřednictvím magistrátu předvoláni zaměstnavatelé, aby se jim vštípilo, co je potřebné k potlačení nepořádku mezi je-jich dělníky. Výslech pochytaných účastníků, o kterých se zdá, že byli většinou jen svedeni a neměli vůbec patřičné vědomí, jaké následky jim takovým jednáním pro jejich občanské blaho vznikají, se právě koná, aby byli jednak poučeni odkazem na platné zákony, a jednak aby byli poznáni podněcovatelé, kteří pak budou předáni k dalšímu soudnímu řízení.

Neopomenu to časem oznámit Vaší excelenci.

V Brně 23. března 1819 Muth

Hlášení brněnského policejního ředitele Mutha prezidentu moravského gubernia z 23. března 1819. Překlad německého originálu z MZA Brno, presid. registratura gubernia C/238, č. 1357/1, pořídil F. Kutnar.

28

14. Palacký o národní svobodě a evropské reakci

1819, 25. prosince

Politická a kulturní reakce, která svedla opět ke spojenectví absolutní monarchii a církev, nemohla udusit touhu měšťanstva po účasti na politickém životě a správě státu. Naopak svým postupem proti národnímu hnutí a proti politickému liberalismu tuto tendenci měšťanstva jen zesilovala. Dosvědčuje to i zápis mladého Františka Palackého v jeho Každodeníčku. Palacký živě sledoval současné zahraniční i vnitřní politické události a vytušil dějinnou sílu národního hnutí a revolučnost národů. Byl přesvědčen, že přes všechno úsilí vídeňské vlády dojde i v Rakousku ke změně.

Dne 25. prosince byla u paní naší veliká společnost večer; … my s panem Jablanc-zym podali jsme se do obšírných řečí o politice, o nynějším stavu Evropy, o nespoko-jenosti všech téměř národů s řízením svým zemským, o dobách panování Napoleono-va, kdyžto staré feudální formy navždycky pochromeny jsou. Národové dospělí chtějí nyní ne prutem, jako děti, ale rozumem a spravedlností spravování býti. Svobodná správa zemská musí jim dána býti; oni cítí, že člověčenstvo má své důstojenství, že každý má neztratitedlné právo osobnosti své, že králové s nimi k vyšším záměrům usi-lovati společně, ne pak jich zvůli své podrobovati mají, že ne lid pro krále, nýbrž krá-lové jsou pro lidi. Pročež ani nemůže občan žádný, nesoucí břímě vlasti, nestarati se, k čemu se jeho jmění, sil, obětí a života užívá. On svěřuje vůdcům národů často vše, což má nejmilejšího, pro dosažení obecného dobra; nemá­li toho práva, ptáti se, kam se to podívá? V posledních zvláště časích samovlády Napoleonovy čeho neobětovali se národové k vůli knížat svých? Za to slíbena jim, čehož jakožto rozumem dospělí jedině žádali – svoboda; – neboť otroku, komukolivěk otročí, vše jedno jest. – Ale slib ten z trůnu tak slavně ohlašovaný – zdaž nebyl klamavá vnada toliko k pobuzení národů, aby jen ochránili viklavé trůny? Čím se stává, že tentýž energický duch, jenž tehdáž odevšad veleben a hledán byl, nyní nejednou duchem odbojným slouti musí? To jest ono pazouraté liščí zvíře, politika znížená i zohavená rouchem soběctví tím šerednějšího, že na újmu miliónů lidí zakládá dobro své. Tak to dlouho trvati nemůže: národové vidí, co se s nimi děje; mají rozum, aby rozeznali právo ode křivdy, mají cit a srdce, aby milovali spravedlnost a nenáviděli tyranskou zvůli. Ty dvě strany stojí nyní proti sobě v poli: knížata i lid. Onino mají moc, kteroužto ale od těchto půjčují; uprostřed lidu jest síla, jest rada, jest udatenství. Není coufnutí, není vyhýbání více: aneb dejte se v boj anebo smluvte pokoj slušný oběma stranám. Ať jsou knížata tím, čím mají být: otcové národů; ať jsou národové tím, čím mají býti: dobrovolní synové vlasti, vždy hotoví chrániti ji a správce její.

Svatý spolek monarchů evropejských, od Alexandra ponavržený, divně dosti aneb docela převráceně účinný jest. Sám on sice ukázal se býti duchem jeho vedena,

29

když Polanům dal svobodné řízení – skutek neslýchaný v letopisech světa; ale ostat-ní panovníci, jestliže pod ním nerozuměli právě spolek knížat proti národům, zdají se, an dávno naň zapomenuli. Odkud pošli ti nesmírní rozkazové němečtí ke stavení svobody spisovatelské i akademické, k pronásledování nebylého spiknutí mezi nej-vzdělanějšími občany a těm podobní jiní? Samo posezení spolku ve Frankfurtě jen nástrojem jest, skrze nějž ministři samovládní despotickou vůli svou zjevují. Pradt [Pradt Dominique byl francouzský radikální politik, pozn. F. Č.] pověděl pravdu, psaje, že rozkazové ti, již napřed složena byli v kongresu ministeriálním v Karlo-vých Varech, jež potom vyslanci dvorů německých, bez předešlého potazování, za své vyhlásili. Nýbrž i ve Francii a v Anglii společně týmž časem řízení zemská též nálezy obmýšlejí – aby vymizela svoboda ducha ze všech zemí evropejských! Ale zle sobě radí ti páni; nebo zajde­li svoboda ve starém světě na čas, zbudí ji ona ranní záře ze světa nového. Mohou­li se obskuranti [nepřátelé osvěty a pokroku, pozn. F. Č.] domnívati, že když Amerikán nadsazuje život a jmění své pro ztroskotání jha otrockého, že o tom Evropčan nic věděti nebude? Že příklad jeho nepovzbudí tohoto k rovnému snažení? – Ó, kde jen jednou vkořenil se cit svobody, kde jen jednou svital její blesk, tam hoří plamen, tam svítí světlo její povždycky. Lidé mají dobrou paměť na vše, což ke štěstí jim sloužiti může.

Ale podivné jest opravdu to, proč králové tak velmi se zdráhají podati volné konstituce krajinám svým? To jediné jest, čehož žádají národové, to jest, co všecky jejich žádosti uspokojiti, všecku jejich proti knížatům nevoli odvrátiti může. Zdaliž není jim libo uvrhnouti všecky toliké péče a starosti na lid sám a nezůstaviti sobě než moc dobročinící, moc, která je Božstvu podobnými činí? Či snad bojí se, že by život jejich ztratil blaženosti a lahody, již požívali dosavád. A neviděli čili neslyšeli ple-sání lidu radostí opojeného, kdykoli zhlédl dobrotivého panovníka svého? Nevědí, jak přivítal každý věrný Virtemberčan krále vracejícího se z Varšavy, krále, jenžto svrchovanou mocí svou dělil se s lidem svým, a za to přijal lásku a srdce vděčného jednohokaždého z poddaných svých? – Ó, jest ještě v králích krev královská – ale otrokové jejich čili ministři převracují duch a smysl jejich, takže věří, že jen mocí dá se podržeti moc. – Kde jest moc, jestli ne tam, kdež každý měšťan, každý syn vlasti hotov jest prolévati krev svou k obhájení svobody, vlasti a panovníka svého? – Ev-ropa nezdrží se v nepokoji tomto: padnouti musí oběti z obou stran. Anglie již kouří: Němci rozpalují se vždy více; ve Španělích tlí oheň dušený; ve všeobecném zápale ztráví se Samolet [zastarale letadlo, pozn. F. Č.] Evropy, aby v nové mladosti a síle krásněji obživl.

Františka Palackého korrespondence a zápisky. K tisku připravil V. J. Nováček, I. Praha 1898, s. 51–53.

�0

15. Stav textilní výroby v Čechách na počátku 19. století

1827

Textilní výroba byla nejrozsáhlejším odvětvím českého průmyslu, značně oriento-vaná na export. Situaci textilu však podstatně změnily války s revoluční a napoleon-skou Francií a jejich hospodářské i politické důsledky. A ty právě zachycuje ve svém článku K. A. Neumann, profesor chemie na pražské technice a guberniální rada, který si jako hospodářský odborník získal zásluhy o bavlnářství a cukrovarnictví.

Zpracování lnu v různé tkaniny, nitě, krajky apod., po staletí důležité odvětví výdělku v Čechách, se uchovalo také v tomto století, ale utrpělo rozličné poruchy a velkou újmu. Kontinentálním systémem, který byl zaveden v r. 1806 a trval po sedm let, se silně zmenšila německá plátenická výroba i odbyt jejích výrobků v za-hraničí a české plátenictví utrpělo ránu, která se ještě zvětšila vydáním papírových peněz, protože tenkrát prodané lněné zboží nákladnící zpeněžili za daleko menší hodnotu, než stála sama výroba, čímž zmizela největší část provozního kapitálu. Kontinentální systém přinutil obyvatele Západní Indie, Afriky, Jižní Ameriky aj., kteří byli zvyklí na německé plátno, aby toto zboží odebírali odjinud, sami je vyrábě-li nebo aby si zvykli na bavlněné zboží, jež Anglie spolu se skotskými plátny všude dováží. Když byl na kontinentě znovu nastolen mír, ukázala se sice i v zahraničí opět poptávka po českých plátnech, byla však značně slabší a dokonce v rakouských zemích nebyla tak velká jako dříve, protože také zde stoupla spotřeba bavlněných látek. Proto počet zaměstnaných tkaním a úpravou rozličného lněného zboží, který činil v roce 1805 80 643 osob, poklesl do roku 1825 na 30 091 osob; naproti tomu počet přadláků lnu, do toho nezahrnutý, se ještě zvětšil o ty, kteří dříve nacházeli výdělek v předení bavlny.

K bavlnářství se pobízelo již za vlády císařovny Marie Terezie a císaře Josefa a jeho rychlý rozvoj byl způsoben zákazem dovozu veškerých bavlnářských výrob-ků. Teprve za vlády Jeho Veličenstva nynějšího císaře bylo k tomu použito velkých kapitálů, toto odvětví se velmi zvětšilo, rozšířilo se v celé zemi a neobyčejně se rozmnožil počet lidí v něm zaměstnaných. Pokud bavlněné zboží zůstávalo dražší než lněné a vlněné látky, nepřinášelo rozšíření bavlnářství žádnou citelnou újmu, přecházeli k němu přadláci lnu a vlny i tkalci, shledávali je výnosnějším a naplnily se jím nejenom pohraniční krajiny, nýbrž i vnitrozemí. Rychlý vzrůst počtu ručních předláků, kterých bylo v r. 1785 jen 9 676, v r. 1788 již 28 747, v r. 1792 34 348 a v r. 1799 40 283, ještě nestačil uspokojit poptávku po bavlněné přízi; muselo se odebírat značné množství příze z jiných provincií a dokonce i ze Švýcar, aby mohli být zaopatřeni tkalci bavlny, kterých přibylo ve všech krajích země. Vynález strojů na předení bavlny, jejich rychlé rozšíření v Anglii a zaplavení celého kontinentu lep-

�1

šími výrobky anglických strojů vedly k prvnímu omezení tohoto výrobního odvětví. Ruční předení podlehlo jako první a tak rychle, že v r. 1800 se jím ještě zaměstná-valo 30 596 osob, a konečně pokleslo tak dalece, že v r. 1825 bylo jen 5 391 osob, které nacházely výdělek při předení bavlny na strojích, a to většinou jen v pohraničí. Spřádací stroje sice byly v Čechách používány dříve než v mnoha jiných německých zemích a v době kontinentální blokády nabylo toto odvětví také jistého významu, ale ne takové síly a rozmachu, aby mohlo dostatečně a levně zásobovat tkalcovství. Vynález strojového tkaní, zrušení kontinentální blokády a další nepříznivé okolnosti způsobily novou katastrofu všem odvětvím bavlnářské výroby, zvláště však tkal-covství. Byla vydána nejškodlivější konkurenci se záplavou zahraničních výrobků a omezena téměř zcela na obyvatele pohraničí, poněvadž opatření k její ochraně, za dřívějších poměrů dostačující, byla překonána velmi chytrými protiopatřeními. Novější opatření k její ochraně sice nejsou bez úspěchu, ale přece nestačí rozšířit toto odvětví natolik, jak by při velké potřebě bavlněného zboží všeho druhu bylo v Čechách, zvláště ve tkaní, barvení a potiskování, schopné. V r. 1800 se tím za-městnávalo 15 340 osob, v r. 1825 23 064 osob, nepočítaje v to četné pomocné děl-níky. V tomto průmyslovém odvětví se velmi šťastně použilo nejnovějších vynálezů chemie a mechaniky a jeho výrobky se tak dalece zlepšily a staly se krásnějšími, že v žádném ohledu nezůstávají pozadu za zahraničními; pro jejich levnost se jim dává přednost v celé monarchii a pro svou krásu nacházejí některé z nich odbyt také v zahraničí.

Vlnařství bylo v minulém století v Čechách nejdůležitější, dobové okolnosti mu velmi přály a mělo významný odbyt doma i v zahraničí. Odbyt zahraniční a daleko větší odbyt v zemi se udržoval také ve válečných letech a znamenitě oživoval řemes-lo mnoha měst. V r. 1800 zaměstnávalo přes 70 000 ručních přadláků a 22 736 osob při tkaní, pletení, barvení a úpravě. Také toto odvětví v novější době utrpělo újmu zavedením spřádacích strojů na výrobky z mykané vlny a jinými nepříznivými okol-nostmi, především zmenšením odbytu v Rusku a Polsku – a to natolik, že v r. 1825 se již jen 48 145 osob živilo předením a 13 730 osob tkaním a úpravou nejrůznějšího vlněného zboží. Protože bylo použito nejnovějších pokroků ve výrobních postupech, jsou jeho výrobky daleko lepší než dříve a stále ještě nacházejí odbyt v Itálii a v ji-ných zemích monarchie, také v Levantě [africké a asijské země východního Středo-moří, pozn. F. Č.]

Překlad výňatku z německého článku K. A. Neumanna: Böhmens Production, Constumtion und Handel im ersten Viertel des neunzehnten Jahrhunderts, Mo-natsschift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen I, 1827, Mai s. 30–32, 33–34. Přeložil K. Novotný. In: Naše minulost v dokumentech, II. díl. Praha 1962, s. 177–179.

�2

16. Zpráva o nezaměstnanosti na severní Moravě

1828, 22. prosince

Od konce dvacátých let a od počátku třicátých let 19. století probíhal vývoj průmyslové revoluce v českých zemích rychleji. Strojová mechanizace však ne-postupovala rovnoměrně; pronikala nejméně do plátenictví, které ustrnulo na starém způsobu výroby. Trval a přežíval zde starý systém rozptýlené manufaktury s faktorstvím. Přadlák a tkadlec dávno ztratili svou samostatnost v nákupu surovin a v prodeji výrobků a byli vydáni napospas obchodníkům s přádlem a plátnem. Tak trpěly bídou i nezaměstnaností celé oblasti severních Čech a Moravy, kde stále pře-trvávalo domácké přadláctví a tkalcovství. Jejich situaci líčí i zpráva šternberského purkmistra.

Slavnému krajskému presidiu

Poslušně podepsaný je přinucen tísní poměrů sdělit slavnému krajskému presidiu v plné služební důvěře následující události a připojit k tomu prosbu, aby mu podle vysokého uvážení byla pro jeho jednání naznačena opatření, která jsou nutná. Mi-mořádným tlakem doby nastalo pro zdejší rozvinutý obchod v tkalcovství zastavení odbytu ve zboží, že i ti nejzámožnější fabrikanti pro nedostatek hotových peněz a odbytu výrobků jsou nuceni omezit svou výrobu a zmenšit svůj obchod. Tyto špat-né poměry vyvolaly citelnou škodu v tom, že mnoho námezdních tkalců je podnika-jícími mistry propuštěno a je nyní bez veškerého zaměstnání, takže tráví svůj život bez práce a bez výdělku a stávají se obci břemenem. Připočtou­li se k této nezaměst-nané třídě ještě ti, kteří, třeba že jsou dosud částečně zaměstnáni, nevydělávají si při malé mzdě a při drahotě chleba a ostatních životních potřeb při vší tělesné námaze tolik, aby si mohli pro sebe a své rodiny zaopatřit dostatečné množství potravin, vzrůstá počet těch, kteří potřebují pomoc, na sta. A ti všichni mají býti podporováni, aniž by se vzali v úvahu i lidé, které poděluje chudinský spolek.

Vše, co ukládá povinnost a lidskost ke zmírnění bídy, již podepsaný zařídil. Zá-možné třídě bylo uloženo, aby pokračovala ve svém podnikání neztenčeně, pokud jí to jen dovolují její síly bez veliké škody, a aby přitom pominula cizí jednotlivce a zaměstnávala obzvláště domácí chudé mistry. Dále, aby byla zajištěna péče o zcela zchudlé lidi, konalo se 20. t. m. shromáždění měšťanstva, na kterém bylo usneseno, aby dále působil chudinský spolek, a to jednak na základě dobrovolných příspěvků a jednak na základě nuceného vybírání potřebných fondů; tak bude spolek působit příští rok. Ale při všech těchto opatřeních nedosáhla za tísně poměrů vůle a čin rychty zaslouženého všeobecného uznání a její omezené síly, neschopné odpomoci veškeré bídě, poskytují jen další pole působení mnohým zlým lidem. Tak především

��

19. t. m. o sedmé hodině ranní nalezl podepsaný v předsíni svého domu anonymní dopis, ve kterém se mu hrozí trestuhodnými výtržnostmi, jestliže se nesnáze neod-straní a nezaměstnaným nezajistí práce nebo podpora. Ač podepsaný nenáleží mezi onu třídu lidí, která má z takových hrozeb panický strach, přece nelze taková jednání za takových poměrů zcela lhostejně přecházet, neboť hlad, tento strašlivý nepřítel lidské společnosti, dopouští mnohé, co je schopnost přervat všechny zákonné pře-hrady a způsobit velké zlo. Daleko povážlivější než onen dopis jsou však zprávy, které mi dnes došly, podle nichž se žádá buřičsky odpomoc od trvající bídy a přijetí nedostatečnosti se hrozí tělesným násilím na osobách rychtářství, ba dokonce zalo-žením požárů současně na mnoha místech. I když se proti výbuchu takových výtrž-ností použije vší obezřetnosti, i když se podle zachycené stopy předejde takovému komplotu, přece je pro tyto případy nanejvýš nutné užít mimořádných předepsaných opatření, k jejichž výkonu však prostředky rychty jsou nedostatečné. Magistrát kro-mě policejního mužstva o 7 lidech nemá jediného člověka ke své ochraně, a jestliže by měly být pro mimořádné případy použity některé osoby z nejpořádnější třídy měšťanstva, přece jen by nemohly za těchto událostí vyhovět danému úkolu. Pode-psaný se proto domnívá, že by za těchto poměrů bylo nanejvýš nutné, aby slavné c. k. krajské presidium provedlo opatření, kterým by aspoň na dobu zimy byla přelože-na polovina pěší setniny do zdejších městských kasáren, jež by byla obcí zaopatřena nutným stolním vybavením a ložním příslušenstvím, přičemž by se obec zřekla noc-ležného. Podepsaný je pevně přesvědčen, že již sama přítomnost vojska by přispěla k udržení pořádku a klidu a dala by rychtě možnost udusit již v zárodku všechna zla, kterých je možno se za těchto poměrů obávat.

Kdyby došlo k nejvážnějším událostem, prosí současně podepsaný, aby mu slav-né krajské presidium dalo potřebná nařízení a směrnice, jak se zachovat.

Ve Šternberku 22. prosince 1828.

Johan Blasius purkmistr

Hlášení šternberského purkmistra krajskému úřadu v Olomouci s přiloženým ano-nymním dopisem. Překlad německého originálu, který je v MZA Brno, fond presidia gubernia I., fasc. 145, č. 4942/28, pořídil F. Kutnar. In: Naše národní minulost v do-kumentech, II. díl, Praha 1962, s. 184–186.

�4

17. „Ruchadlo“ – nový pluh český

1829

Orebné nářadí se ve svých základních druzích až do počátku 19. století neměnilo. Pokrok v zemědělské výrobě však v nejednom směru závisel na lepším obdělávání půdy a tím na výkonnějším nářadí a větší produktivitě zemědělské práce. Vynález bratranců Františka a Václava Veverky byl dokončením starších přeměn, uskuteč-ňovaných lidovými vynálezci. Ruchadlo, o jehož českém původu se rozpoutal později boj, se stalo základem novodobé orebné techniky a brzy předmětem hromadné vý-roby (ornici lépe obracelo a dobře rozmělňovalo). Jeho český původ dosvědčil boh-danečský rodák, básník Josef Jaroslav Langer v článku v Čechoslavu. Je to vlastně nejstarší a jediný současný doklad vynálezu.

Národ český a slovanský vůbec byl juž ve starodávních věkách velice orby milovný, byl ve vzdělávání rolí učitelem západních národův, a zvláště surovitých, divokých a za zvěří se honících Němců; takto přešlo slovanské pojmenování pluhu (plug, Pflug) do jazyka německého.

Pluh dostal dle rozmanitosti svého stroje a kroje zvláštní názvy: máme pluh obyčejný, rádlo, hák atd. se svými proměnami. Nejnovější ze všech a co do změny ovšem velmi znamenitý jest pluh před třemi lety v Čechách vymyšlený, jenž vůbec „ruchadlo“ slove.

Nejsou to mužové učení pouze a slavní mechanikové, nejsou to oudové hos-podářských společností jako snad v Angličanech a ve Francouzsku, jenž v českých zemích cos podobného vymyšlují; u nás to bývají sedláci; i neostýchámť se veřejně tuto prohlásiti, že rolníkové celého světa s to nejsou vyrovnati se českým sedlá-kům.

Kosa, cep a motyka jsou jeho věrné společnice. Pluh jest jeho dobrý přítel, jenž mu chleba dobývati pomáhá, a když nemá co dělati, jest pluh jeho nejmilejší hračka. Takovýmto způsobem a od takovýchto osob vymejšleno jest bylo ruchadlo.

Původové jeho jsou byli dva bratři [správně bratranci, pozn. F. Č.], jménem Ve-verkové, z nichž jeden kovářem a druhý kolářem, oba pak kromě řemesla svého pole vzdělávají, bydlíce v polabinách, ve vsi, jenž slove Rybitev [Rybitví, pozn. F. Č.], ve kraji Chrudimském, asi půl hodiny vzdáli od jakýs „Veverkovic kmotýrek“, jehož jméno jsem zapomněl, a sice beze všeho rozmýšlení a ovšem analogicky a velmi vhodně, což každý uznati musí, kdožkoli ruchadlo ruchati uvidí, a přitom ví, co slo-vo české „ruchati“ vyznamenává.

Slušno poznamenati, že ruchadlo nyní juž v celém vůkolí v užívání jest; nález tento však užívání pluhu zcela nezamezil; rozdílové strojní obou pluhů jsou velmi znační; radlice jest u ruchadla zcela jiná než u pluhu; trochu, ale ne příliš podobá se

�5

radlici, jakou vidíváme u rádla. Co se týče roboty, jest rádlo a hák pro koně lehký, pro oráče ale nepohodlný, protože ho oráč z ruky pustiti nesmí; pluh naopak pro orá-če pohodlný, ale těžký koňům; ruchadlo však pro oráče pohodlné jako pluh a přitom pro koně mnohem lehčí než pluh.

Ve vůkolí napřed jmenovanému rolníci střídají ruchadlo s pluhem; vědíť oni dobře, kdy a kde pluh anebo ruchadlo lepší službu koná.

Zajisté by „ruchadlo“ bylo býti mohlo celého loňského vystavení uměleckého nejnárodnější a nejslavnější ozdobou! [myslela se tím hospodářská výstava v Praze v roce 1830, pozn. F. Č.].

L.

Článek Ruchadlo, nový pluh český, Čechoslav V, 1831, s. 50–51. In: Naše národní minulost v dokumentech, II. díl. Praha 1962, s. 186–188.

�6

18. Vítkovické železárny si zajišťují dodávku kamenného uhlí

1830, 11. března

Novými metodami výroby se od konce třetího desítiletí 19. století začala pomalu uplatňovat také v železářství průmyslová revoluce. Technika železářské výroby se dlouho neměnila. Většina našich železáren, které byly převážně v majetku šlechty, vyráběla až do třicátých a čtyřicátých let 19. století surové železo postaru ve vyso-kých pecích konstruovaných na topení dřevěným uhlím a zkujňovala je v hamrech na vodní pohon. Výkonnější výrobní metody v hutnictví a železářství nastaly, když se zaváděla nová topná technika – uhlí a koks, která zatlačovala dřevo jako výhradní palivo. Používání uhlí a koksu ve vysokých pecích k tavení rudy však vyžadovalo docela jiné konstrukce těchto pecí s mocným přívodem vzduchu ke spalovanému uhlí a ovšem i nové odborné znalosti a také nezbytný kapitál. Ještě kolem r. 1840 se většina tavících pecí vytápěla dřevěným uhlím; jen ve Vítkovicích se od r. 1829 začíná používat kamenného uhlí a později koksu. Nové metody se uplatňovaly ve vítkovických železárnách, založených ke konci dvacátých let 19. století na panství olomouckého arcibiskupství (Rudolfova huť), zásluhou Františka Riepla, odborného poradce, horního rady olomouckého arcibiskupského velkostatku a profesora vídeň-ské polytechniky. Ten pozval do Vítkovic anglické odborníky a sám aktivně zasaho-val do organizace nového výrobního procesu. Tehdy také už pronikl do vítkovických železáren bankovní finanční kapitál vídeňských Rotschildů, do jejichž vlastnictví se po dočasném pronájmu r. 1843 vítkovické železárny dostávají. Větší potřeba uhlí v železárnách vyvolala i vzestup těžby uhlí.

Aby byla mezi ředitelstvím arcivévodské železárny vítkovické a slezskoostrav-ským panstvím hraběte Wilczka zachována až dosud trvající sousedská svornost do budoucnosti i při dolování kamenného uhlí, na němž mají obě strany zájem, byla dnešního dne smluvena a za předpokladu oboustranné nejvyšší vrchnostenské rati-fikace uzavřena mezi podepsanými zástupci dohoda, týkající se společného důlního podnikání na hoře Jaklovci, který leží na území slezskoostravského panství.

1. Kamenné uhlí se bude na Jaklovci od 1. března t. r. dolovat oběma stranami společně. Proto budou k tomu společně vydávána povolení ke kutání, výtěžek se bude přidělovat oběma stranám rovným dílem a také náklady podnikání se ponesou společně.

2. Poněvadž ředitelství vítkovické železárny chce dolovat uhlí jen proto, aby jeho vítkovická železárna byla zaopatřena potřebným palivem, prohlašuje, že se zříká ve prospěch nynějších dolů slezskoostravské vrchnosti prodeje toho vytěženého uhlí, které jako podíl mu připadne, a současně se zavazuje, že na území slezkoostravské

�7

vrchnosti nebo v jeho sousedství nezřídí sklad kamenného uhlí v úmyslu, aby z něho ke škodě slezskoostravských dolů prodávalo kamenné uhlí. Tak prodej uhlí bude zcela přenechán slezskoostravskému panství.

3. Poněvadž slezskoostravská vrchnost již podnikla na Jaklovci tři odkryvy a po-něvadž ony odkryvy podle nynější dohody náležejí společně oběma stranám, musí se to dít bez poškození starých práv slezskoostravské vrchnosti. Proto se ustanovuje, že se tzv. šachta Hudečkova bude již počítat k Jaklovci, který se táhne pouze k tzv. šlidnavské vozové cestě, jež tvoří hranici mezi Jaklovcem, který je určen ke společ-nému kutání, a pohořím Burňou … [zde byly nejdříve objeveny kamenolomy sloje na Ostravsku – již v roce 1776, pozn. F. Č.].

5. Na tomto vyznačeném území mohou obě strany kdekoliv volně podnikat na vlastní náklady kutací pokusy a teprve tehdy, jestliže by se narazilo na vydatnou a pro dolování vhodnou sloj kamenného uhlí, může druhá strana, která nepodnikla kutací pokus, vznést nárok na polovinu výtěžku, ovšem jen za náhradu poloviny vynaložených nákladů. Zda se přistoupí k příštímu společnému dolování, musí býti ve lhůtě šesti týdnů prohlášeno písemně. Po projití této lhůty, jestliže totiž nedojde po předchozí výzvě žádné prohlášení od druhé, nekutající strany, má strana, která kutání začala, jediná právo na celou uhelnou sloj.

6. V případě, že by ředitelství vítkovické železárny získalo na Jaklovci takový výtěžek, že by nemohlo svou polovinu spotřebovat, přenechá svůj přebytek slez-skoostravskému panství k dalšímu prodeji za výrobní cenu a při padesátiprocentním vyplacení.

7. Poněvadž se doly nacházejí na území slezskoostravského panství, které má podle zákona právo na desátek výtěžku, zříká se slezskoostravská vrchnost tohoto práva u těch dolů, které se vedou jako společné. Jestliže by však ředitelství vítko-vické železárny podnikalo dolování samo, zavazuje se, že bude odvádět zákonný desátek pozemkové vrchnosti slezskoostravské…

Stalo se ve Slezské Ostravě 11. března 1830.

Fr. Riepl, A. Schwiedernoch, arcivévodský horní rada ředitel statků hraběte Wilczka

Fr. Kleinpeter, J. A John, ředitel železárny důlní

Německý ověřený opis smlouvy mezi olomouckým arcibiskupem arcivévodou Rudol-fem a hrabětem F. J. Wilczkem v archívu Moravské Ostravy. Přeložil F. Kutnar. In: Naše národní minulost v dokumentech, II. díl. Praha 1962, s. 188–190.

�8

19. Vznik Matice české

1831, 1. ledna

Rozvoj české národní vědy a literatury byl silně brzděn tím, že v Čechách nebyli nakladatelé ani instituce, kteří by pečovali o vydávání hodnotných děl. Proto mu-zejní Sbor pro vědecké vzdělání české řeči a literatury, skládající se z Palackého, Jungmanna a Jana Svatopluka Presla, dal podnět ke zřízení zvláštního peněžního fondu, Matice české, která napomáhala při vydávání českých knih. Provolání se-psané Františkem Palackým mělo nadšený ohlas mezi českými vlastenci a Matice byla právem považována za první českou národní instituci. Zatímco zemsky vlaste-necká šlechta, cítící nacionální charakter tohoto podniku, od počátku se ho stranila, národně uvědomělá a vlastenecká inteligence, jej obětavě podporovala. Díky této obětavosti se v krátké době sešly značné peněžní prostředky, které umožnily vydání Jungmannova Česko-německého slovníku, Šafaříkových Slovanských starožitností a mnohých jiných významných děl. Muzejní sbor a Matice česká se i jinak snažily pracovat ve prospěch českého národa a česká liberální buržoazie tak ve třicátých le-tech 19. století získala v zemském muzeu legální středisko, které účinně napomáhalo rozvoji české vědy a kultury i národního hnutí.

Ačkoli naše literatura národní, za slavného panování J. M. císaře Františka I. teprv znova okřívající, již některými zdařilými plody honositi se může, přece že vždy ještě chudá i nedospělá jest, zapírati nelze. Kterékoli české knihy za našich časů tiskem na světlo vycházejí, ty svůj vznik jen ve vlastenecké horlivosti několika spisovatelů mají, kterýžto nejen čas, ale i jmění své – ani odměny, ani slovutnosti jaké za to neočekávajíce – vlasti v oběť přinášívají. Avšak pohříchu příliš často stává se, že když odjinud nemálo spisů nezralých a nepotřebných literatuře naší více ke škodě nežli ku prospěchu na světlo se vydává, mezitím i nejlepší spisovatelé naši, nemajíce potřebného nákladu, prázdniti musejí.

Pro zastavení takového zlého a pro způsobení literatuře naší jak vůbec zdár-nějšího vzniku, tak i prospěšnějšího směru již několikráte od vlasteneckých mužů soukromí i veřejně navrhováno bylo, aby z dobrovolných peněžních sbírek ve vlasti nějaká zvláštní pokladnice ku pomoci vydávání dobrých českých knih se založila.

Když pak posléze slavný výbor Společnosti Českého museum podle základních pravidel svých, od J. M. C. nejmilostivěji stvrzených, dne 11. ledna 1830 z oudů společnosti své zvláštní Sbor čili Spolek pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české ustanovil, oudové sboru tohoto za povinnost sobě položili, aby věc tak dů-ležitou ve své zvláštní uvážení vzali. I stalo se a s poradou i schválením Výboru Společnosti uložena jsou následující pravidla, kteráž tuto šetrnosti a ušlechtilému vlastenectví všech věrných Čechů z důvěrou podáváme:

�9

§ 1. Z darů peněžních, u milovníků vlastenecké literatury jen jednou sbíraných, založí se zvláštní pokladnice jménem „Matice česká“.

§ 2. Pokladnice tato k tomu cíli se ustanovuje, aby k vydávání dobrých českých knih buďto vůbec prospěšných, buď i vědeckých aneb krasořečných napomáhala i je usnadnila.

§ 3. Sbor musejní pro řeč a literaturu českou s pokladnicí touto pod zvláštním dozorem a správou jednoho z Výborů Společnosti nakládati a oučty své každoročně témuž Výboru k veřejnému oznámení podávati bude.

§ 4. Každý dar, když Sboru dodán bude, napřed ve všeobecné Spořitelnici české se uloží, a kdykoli tím způsobem nějaká hlavní jistina se sejde, ta na pragmatikální základ pod ouroky se půjčí, ourokové pak sami každoročně podle oumyslu v § 2. oznámeného vynakládati býti mají.

§ 5. Každý jakýkoli dárek, k tomu cíli vlastenecky obětovaný, vděčně přijat bude; kdož však koli neméně nežli 50 zlatými ve stříbře, buďto najednou, buď po lhůtách, které sám sobě uložiti může, přispěje, ten mezi zakladatele Matice české počítán bude.

§ 6. Zakladatelé Matice české dostanou darem a bez platu jeden exemplář každé knihy, která budoucně nákladem aneb pomocí pokladnice této vydána bude.

§ 7. Jména všech zakladatelů i podpůrců Matice české i se sumami jejich osob-ních příspěvků ročně tiskem veřejně ve známost uvozována budou.

§ 8. Podle dostatku a zásoby peněžní v pokladnici Sbor ustanoví, které a jak mnohé knihy ročně vydávány býti mají; na to pak obzvláštní svůj zřetel obrátí, aby časem ouplný a kriticky vyhotovený slovník českého jazyka, jakož i reální encyklo-pedie na světlo vyšly.

§ 9. Příspěvky přijímají se v Praze u podepsaných oudů sborových nebo u biblio­tekáře Národního museum p. Václava Hanky, kromě Prahy pak u sběrajících oudů musejních, kdežto i složení týchže příspěvků tomu, kdož toho požádá, zvláštním listem se potvrdí.

V Praze dne 1. ledna 18�1

Od Sboru musejního pro řeč a literaturu českouJosef Jungmann v. r. Jan Svat. Presl v. r. Frant. Palacký v. r.

Rudolf kníže Kinský v. r.

Vlastencům národní literatury naší milovným. In: Časopis Českého Musea V, 1831, díl I. s. 117 n. Též Františka Palackého: Spisy drobné III. Praha 1902, s. 343–345.

40

20. Počátky řepných cukrovarů

1832, 20. února

Po prvních málo úspěšných pokusech s výrobou řepného cukru na počátku 19. století došlo u nás ve třicátých letech téhož století k rozvoji cukrovarnického průmyslu. Jedním z prvních nově založených cukrovarů byl velký cukrovar dob-rovický, patřící knížeti Anselmu Thurn-Taxisovi. Dokument zachycuje technické vybavení cukrovaru i experimentování průkopníka našeho cukrovarnického prů-myslu Karla Weinricha.

Tento řepný cukrovar je zřízen ve velkém měřítku v neobydleném zámku v Dob-rovici [město ve středních Čechách, na okrese Mladá Boleslav, pozn. F. Č.] a vyu-žitím tohoto velice vhodného objektu, který má potřebné sklepy, se ušetřilo značné množství zakládacího kapitálu.

Vedoucí tohoto podnikání Weinrich, majitel řepného cukrovaru a statku u Wetzlaru (v Porýní, nedaleko Frankfurtu nad Mohanem, pozn. F. Č.), je mužem vyzbrojeným všemi teoretickými i praktickými vědomostmi potřebnými pro tuto činnost a přitom tak skromným, že to umožňuje, aby se mu ihned věnovala plná důvěra. Byl dlouho ve Francii, navštívil tam nejdůležitější cukrovary tohoto druhu a všude si s plnou znalostí věci osvojoval to nejlepší a nejvhodnější a zde to uplatnil. Chvályhodné je především to, že nedělá žádné tajnosti, které se přečasto vyskytují při takových podnicích, a naopak otevřeně objasnil celý svůj postup a pohotově zod-pověděl četné otázky komise.

Práce vykonávané při tomto díle lze vhodně rozdělit na mechanické a chemické. K prvním patří praní, řezání a lisování cukrovky, ke druhým čištění, čeření, zahuš-ťování a krystalizace šťávy.

Mechanické práce nenarážejí na žádné obtíže a neškolení dělníci se jim mohou brzy naučit. Jinak je tomu s chemickými pracemi při tomto díle; je nezbytné, aby při takovém podnikání byl ustanoven dílovedoucí, který by měl alespoň tolik chemic-kých znalostí, kolik jich je zde třeba.

Praní a lisování se provádí ručně, lisuje se na čtyřech šroubových lisech. Řezačka na řepu se pohání koňmi a za 10 pracovních hodin může rozřezat 400–

500 centnýřů řepy na kašovitou hmotu [centnýř nebo centnéř, starší česká váhová jednotka, zhruba 56 kg, pozn. F. Č].

Kdyby byla voda s dostatečným spádem k pohonu vodního kola, ubylo by nejen vydržování šesti párů koní a šesti čeledínů, nýbrž také většina prací při lisování, pro-tože je snadné vykonat je pomocí vodního kola. Tím by se podstatně snížily režijní výdaje, což by však ve zdejším objektu nebylo snadno proveditelné; jinde však by to šlo lehce uskutečnit.

41

Čištění šťávy od cizích látek a čeření se provádí ve velkých měděných kotlích, do nichž se šťáva přivádí trubkami, a tam se na volném ohni odpařuje, až dosáhne určité hustoty, a čistí se ještě dále pomocí dvou různých filtrů.

Poté se šťáva, nyní již zcela vyčištěná, ještě dále zahušťuje pomocí vodní páry a tím je připravena ke krystalizaci.

Aby se alespoň poněkud naznačila velikost kapitálového vkladu, připomíná se, že jen pokud se týká měděných nádob, je tu

6 kotlů na čeření o objemu 30 krychlových stop [stopa = stará česká délková míra, měřící 29,5 cm, pozn. F. Č.],

6 týchž kotlů o objemu 50 krychlových stop, 6 kotlů k zahušťování párou o objemu 6 krychlových stop, 5 kotlů k zahušťování o objemu 12 krychlových stop a 3 kotle k rafinaci o objemu 18 krychlových stop. Objem těchto nádob činí tedy 630 krychlových stop neboli skoro 350 věder

[vědro = 56,5 litrů, pozn. F. Č.] a váha jejich mědi 9 775 dolnorakouských liber. Dělníků různého stáří a pohlaví pracuje v tomto podniku – nepočítaje v to ty,

kteří pracují při obdělávání cukrovky – pouze v zimních měsících 60–80.Ke zkrystalizování se šťáva podle metody dosud užívané přivádí do velkých dře-

věných kádí, v nichž se za tepla po několika týdnech vytváří surový cukr či takzvaná cukrová moučka; z ní potom může být vyroben rafinát podobně jako ze surového cukru v rafinériích cukru, což není dále spojeno s žádnými obtížemi. V poslední době tam však došlo k pokusu vyloučit zcela výrobu surového cukru a řádně připra-vená šťáva se místo do kádí k výrobě surového cukru přivádí přímo do homolových forem, v nichž se stejně jako v rafineriích zbavuje syrupu a barviva a rafinuje se. Kdyby se tento způsob podařil, což je po prvních pokusech velmi pravděpodobné, ušetřila by se tím velká část režijních výloh a získalo by se množství času.

Zpráva Vlastenecké hospodářské společnosti zemskému presidiu z 20. února 1832. Orig. v SÚA Praha, ČG – Com. 1826–1835, 1/1, č. 7297. Z němčiny přeložil Jiří Beran. In: Naše národní minulost v dokumentech, II. díl. Praha 1962, s. 202–203.

42

21. Ilegální přeprava polských revolucionářů

1832, 30. října

Po porážce polského povstání prchalo přes naše země množství polských revo-lucionářů. Rakouská vláda jim přesně předepsala cesty, po nichž se měli ubírat, a úřední orgány jim způsobovaly mnohá příkoří. Nejmladší generace národních bu-ditelů, hluboce sympatizující s polskými revolucionáři, poskytovala jim všemožnou podporu a k jejich přepravě budovala ilegální síť cest, po nichž se ubírali zejména ti, kteří se z nějakého důvodu museli skrývat. Na podzim roku 1832 se úřadům poda-řilo odkrýt spojení, které vybudoval mladý, 22letý právník František Brauner, jeden z pozdějších představitelů české liberální politiky.

Z průběhu výslechu …2. Jste vyšetřován z tajného spolčování k podpoře polských uprchlíků, a to

podle vysokého presidiálního nařízení. Jak se z toho můžete ospravedlnit?Protože mě od doby, kdy jsem započal samostatně myslit, velice zajímala his-

torie a politika, upoutaly také nejnovější světodějné události v Polsku můj zájem. Jelikož nyní nikdo, není­li úplně bezcitný nebo omezený, při zajímavých událostech nezůstává prost náklonnosti k jedné nebo ke druhé straně, tím méně jsem já, zvláště jako mladý člověk, mohl zůstat stranou; a při svém přesvědčení jsem se rozhodl, avšak jen u sebe, pro ten národ, jehož samostatnost nebyla nikdy podle svědectví dějin na škodu žádnému civilizovanému státu a křesťanství a zvláště ne mé vlasti, ale přinášela nesčíslně velké výhody. Můj politický zájem trval potud, pokud časo-pisy přinášely zajímavé články, a po ukončení boje ustal, zvláště když jsem v Polsku neměl ani příbuzné ani známé.

Pověst, která asi vedla k zabavení mé korespondence, má nejspíše původ v po-moci, již jsem poskytl několika Polákům, když procházeli mým rodištěm. Neměl jsem důvod utajovat tuto pomoc a při zájmu, který nyní jevili všichni soucitní lidé bez jakéhokoli politického ohledu vůči lidem pokleslým do nezměrné bídy, ani jsem nebyl schopen se s ní tajit.

Náhodou jsem se v listopadu minulého roku sešel se dvěma bývalými polskými vojáky a viděl jsem, že jde o lidi, kteří vzhledem ke svému charakteru nezasluhují, aby byli stiženi osudem žebráků. Uspokojil jsem jejich lidské potřeby, a protože jsem jako nesamostatný člověk neměl k dispozici dostatečné jmění, rozdělil jsem se s nimi o peníze, jenž jsem měl ke svému zotavení, a žádal, nikoli bezúspěšně, ještě jiné lidumily o nevelké cestovné pro ně. Tato účast, jíž se ve svém neštěstí, které dosud zcela živě pociťovali v cizí zemi nejspíše ani nenadáli, přiměla je, aby mi poděkovali ještě dopisem (a to z Teplic), avšak podnítila je též k tomu, že něco sdělili nešťastným soudruhům zůstavším pozadu a že jim patrně radili, aby

4�

se na mne v případě potřeby obrátili; jinak bych si neuměl pozdější příliv Poláků vysvětlit.

Čím více se na mne obraceli, tím méně jsem po ně mohl vykonat, ale tím více jsem byl lidmi, kteří si nedali námahu, aby hledali pravou příčinu věci, rozhlašo-ván za přítele Poláků, zatímco já, kdybych byl mohl udělat více, byl bych spíše zasluhoval označení lidumila. Lidé, kterým málo záleží na tom, že o jiném rozši-řují nepěknou pověst, mluvili o tom, že prý udržuji tajné styky k politickým cílům. Kdyby však uvážili, že žebráci jsou k tomu nejméně vhodní, zůstalo by mé jméno nezhanobeno.

3. Některé z polsky, česky a německy psaných dopisů, vám adresovaných, jež byly nalezeny při prohlídce, provedené 25. srpna, ukazují větší a rozvětvenější spo-jení s prchajícími Poláky a s jinými osobami v Brně, na Moravě a v Čechách než jen podporu, jak jste udával; ba dokonce prozrazují vydatnou pomoc při přepravě těchto běženců. Jak můžete ospravedlnit tuto okolnost?

Protože jsem, jak bylo řečeno, nebyl schopen pro ně učinit tolik, kolik by posta-čovalo ke krytí jejich nezbytné výživy, poradil jsem některým, aby se na další cestě zastavili u několika mých známých, kteří podle mého přesvědčení rádi učinili to, co já jsem udělat nemohl. Jiných spojení – lze­li již toto označit za spojení – jsem neměl.

Pokud jde o zmíněné dopisy, musím poznamenat toto: při přejímání mých dopisů nepořídil pan purkmistr žádný jejich soupis, ani na ně nikomu nevyhotovil potvr-zení, nýbrž uschoval je jako nález u sebe. Toto počínání mě nutí k dvojí možné, ne zcela žádoucí domněnce: buď pan purkmistr jako vrchní politický úředník opome-nul takový postup v policejních záležitostech, jaký vyžaduje jeho úřední povinnost, a domnělý příkaz vysokého zemského presidia neprovedl s patřičnou účinností; anebo příčinou toho musel být jiný, pro mne ne zcela výhodný záměr. Připustit první myšlenku mi brání povinný respekt k jeho důstojnosti a ještě více k vyšším místům, která mu tuto důstojnost svěřila. Moje vlastní přesvědčení o jeho jednání vůči mně a mé rodině nedovoluje přikládat dostatečnou váhu druhé domněnce. Proto nemohu o obsahu dopisů, o něž jde, vypovídat dříve, dokud mi nebude každý dopis jednot-livě předložen…

12. Mnoho nařízení zapovědělo další přepravování polských uprchlíků a přiká-zalo zadržet je a odevzdat příslušným úřadům, takže jste svou pomocí při přepravě uprchlíků jednal proti těmto nařízením. Jak chcete omluvit tuto okolnost?

Tato okolnost se ospravedlňuje již sama sebou, neboť z nařízení, která přichá-zejí politickým úředníkům jako tajná, zavazuje každé jen úředníka samého; a jiná nařízení, který by zavazovala jako zákony každého občana, vydána nebyla, mimo větší počet podpisů osob a zatykačů na Poláky. Proti nim by mi jako právníkovi bylo nemožné jednat a neznalostí prvých se jako soukromník mohu platně omluvit. Veš-kerým svým počínáním vůči polským uprchlíkům jsem, jak se domnívám, plnil jen povinnosti lidskosti a ničím jsem neporušil povinnost občana státu.

13. Chtěl byste ještě něco poznamenat?

44

Nic jiného než to, že mi je líto, že zde musím před komisí mluvit o nepatrném množství dobra, jež jsem prokázal jednotlivým nešťastníkům, zatímco tisíce mých krajanů a spoluobčanů učinily toho stokráte více, avšak o něco prozřetelněji a šťast-něji než já.

Z výslechu Františka Braunera na litomyšlské radnici 30. října 1832. Něm. orig. v SÚA Praha, PGT R 28 c/II Polen, příl. k č. 638/g. Přeložil J. Beran. In: Naše ná-rodní minulost v dokumentech, II. díl. Praha 1962, s. 204–206.

45

22. Založení Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách

1833, 5. března

V období přechodu od manufaktury k továrnímu průmyslu se ukázala potřeba vybudovat spolek, který by pořádáním výstav, vydáváním časopisů, úsilím o vybu-dování technického školství, udělováním studijních stipendií a jinými způsoby napo-máhal rozvoji průmyslové výroby v Čechách. Tento úkol plnila Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách, založená r. 1833 přičiněním patriotické šlechty, která byla zainteresována v průmyslovém podnikání. Od počátku čtyřicátých let 19. století, kdy zásluhou německé buržoazie byl odstraněn šlechtický charakter spolku, začínala se v něm uplatňovat i česká reprezentace, která krátce před revolucí r. 1848 nabyla v Jednotě vrchu nad německou a zaměřovala činnost Jednoty ke svým potřebám. Poslání Jednoty obecně naznačilo provolání vybízející zájemce ke členství.

Někteří oudové šlechty české učinili jednotu mající za oučel povzbuzením prů-myslu zachovat naší vlasti uprostřed jiných zemí tu čestnou výši, na kteréž ona stojí jak pro vlastní jí bohatství, tak pro schopnosti a vlohy přirozené obyvatelům jejím; na kteréž ale výši rychlém pokroku všelikého umění a vědomostí jen veliká snažnost a vynaložení celé síly ji udržeti může.

Pilnost v živnostech, jejížto záměr jest rozmnožovati všeliké plodiny, byla Če-chům od starodávna dědičná; ale pokrok onen v umění a vědách žádá více, žádá prů-myslu, to jest obživování obchodu a všeliké živnosti novými nálezy a zlepšováním, aby tudy rukodělným a řemeslným plodinám vyšší cena dodána, rozšířenější odbyt získán a při sběhu s cizozemským zbožím ujištěn býti mohl.

Tento průmysl hodnotnými způsoby oživovati uložila sobě za oučel naše jedno-ta, kteráž s nejvyšším Jeho císařské Milosti povolením zřídivši se v prvním svém posezení dne 1. března 1833, nyní tím poprvé bytnost svou vyjevuje, že důvěřuje se vlastenectví krajanů, jejichž přičiněním naše milá vlast již mnohých užitečných ústavů nabyla, je k přistoupení a k společnému působení zůve.

Toto přistoupení ohlásiti může se buď skrze krajské ouřady, nebo přímo do Prahy, franco [poštou, pozn. F. Č.]: „Vrchnímu ředitelství Jednoty k povzbu-zení průmyslu v Čechách“. Peněžné pomůcky přijímají se a listem na přijatou potvrzují každodenně krom neděle a svátku od 5–6 hodin odpoledne v Praze N. C. 142­2 od vrchního ředitele hraběte Ditrichšteina. Pomůcka roční jednoho ouda ustanovena jest na 24 zl. C. M., jejížto polovice půlletně napřed se odvádí, a nadto 2 zl. C. M. jednou navždycky složí se na diplom, oudům časem svým zaslán býti mající.

Jednota obrací se s důvěrností ke všem vlastencům, větších obětí nešetřívají-cím, když se o čest a slávu vlasti a o zvelebení národu a zámožnosti jeho jedná. Na

46

přístup k jednotě závisí potřebná jí síla, jestliže rozsáhle a prospěšně k obecnému dobrému působiti má.

Zajisté i tento nový ústav, uvážený od krajanů našich podle vlasteneckého zámě-ru svého, brzo ujme se, zdárně zkvěte a utěšené ovoce ponese.

V Praze 5. března 1833

Od vrchního ředitelstva Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách

Pozvání vlastenců k Jednotě průmyslové v Čechách. In: Časopis Českého Museum VII, 1833, s. 115–116.

47

23. Upevňování bratrských styků mezi Čechy a Slováky

1835, 16. ledna

Ve třicátých letech 19. století se dále rozvíjela a upevňovala spolupráce mezi Čechy a Slováky, kteří se v duchu Kollárovy koncepce stále ještě považovali za jedi-ný „československý kmen“. České národní hnutí dosahovalo významných úspěchů a bylo i oporou rozvoje národního života na Slovensku. Mladá generace, která se začala zúčastňovat národního života počátkem třicátých let, navazovala se Slo-venskem úzké styky a všímala si stále více i aktuálních národně politických otázek. Mladý František Cyril Kampelík, udržující živou korespondenci s Janem Kollárem, kladl ve svých dopisech velký důraz na to, aby představitelé slovenské kultury za-ložili časopis, napomáhající národnímu a politickému uvědomování širších vrstev slovenského lidu.

…Co zde [myšleno v Brně, kde vstoupil Kampelík do tamního semináře, pozn. F. Č.] robíme, beztoho Vám známo; upřímně se vyznám, že jsme letos veliké po-kroky učinili; ve zdejším mladém duchovenstvu nám pěkná naděje zaskvívá – tam nejvíce můj zřetel obracím, ničeho neopomina, co by mu směr ku vznešenějšímu, ba i zápal dáti mohlo. P. biskup, ač rodem Němec ze Štyrska, potřebu národního jazyka uznávaje, na Němce doráží, by se mu pilně učili. Druhá starost moje v tom záleží, bychom zarazivše časopis na Moravě ku bratrům Čechům se přibočili, napomáha-jíce jim ve všem, však posud velké nesnáze v cestu zákeřníky kladou se našimi. To jisto, že my od svého neupustíme, kdo setrvá, musí zvítěziti. Pro nás všechny velmi důležito jest, byste i Vy tam, bratři, zarazili časopis v Pešti, o čem jsem Vám už nejednou moje mínění pisal. Národ nemaje literaturu a časopisů není politicky živ, tratí hlas ve státě, to Vám snad, bratři, nemůže býti lhostejné, jsouce valnou částí znamenitého královstva; Maďaři, pakli liknati budete, Vám vyrvou zvahu (převahu), Peště se zmocnějí vytisknuvše Vás do Tater. Pešť pro západní Slovanstvo nanejvejš důležité město, jak z ohledu polohy pro stát, obchod, literaturu atd. Mnoho bych Vám o tomto předmětu psáti mohl, ale vím, že také někdy do budoucna prohlédáte, na což sám namanouti musíte, a pouze to by už Vašeho národního ducha sesíliti mělo, byste se o něco mužného postarali za příkladem hrdinských bratrů Horvátů. Majíce na všechny strany trouby a dalekopisy periodické, sbírali bychom, v jednu sílu se spojivše, co rozum lidský šlechetné srdce ze říše věd vyvádí a opět v národě na vše strany by se to rozplývalo, čím by naše literatura velmi oživila. Nejlépe by bylo, kdyby jste Vy, Drahocený, v čelo Vašeho kmenu se postavil, davši mu podnět a směr. Co nejvíce populární týdeník by hojnost odbíratelů našel – jenom se nehá-dejme o slovíčka, o vokalizování, ale podávejme ve srozumitelné řeči věci, myšlen-ky – Čelakovský, Hanka jsou ve slovníčkáři velmi mizerní lidé. Však co Vám zde píšu, přijměte co od přítela…

48

Na kněhkupectví pořáde myslím, ale posud velmi těsno, to se musí u nás zlep-šiti, jináko se naše hory nazazelenají. Jak sobě počíná maďaromania? Maďaři, jak to pozoruji, hezké knihy vydávají. Hrabě Sečný (Széchenyi) – [István Széchenyi dal podnět k založení uherské akademie, Národního divadla a hudební konzerva-toře, pozn. F. Č.] se mi velmi líbí ve svém počínání, ten dobře cítí, co jeho národu chybí. Probudí­li svůj národ ku průmyslu – industrie – (nebo výbornou cestu na-stupuje – krajanům do srdce mluví) budete­li Vy liknajíce pouze kázně spisovati neotvírajíce svému kmenu přírodu, pojemy o státě – veta po Vás, hlas ztratíte ve královstvu Uherském…

Dopis Františka Cyrila Kampelíka Janu Kollárovi ze 16. ledna 1835. Literární ar-chív Národního muzea, sign. 2F54.

49

24. Zřízení nedělní řemeslnické školy ve Zbraslavi

1835, 12. února

Postupující rozvoj průmyslu a zdokonalování techniky vyvolávaly nutnost roz-šiřovat technické vzdělání. Spolu s úsilím o zřízení škol technického směru vznikly v kruzích Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách snahy šířit i v širších lidových vrstvách pomocí nedělního vyučování základní technické vědomosti. Někdy vedly k založení nedělních řemeslnických škol též humanitářské důvody, neboť jejich zakladatelé byli přesvědčeni, že vzdělaný a technicky školený malovýrobce dokáže čelit konkurenci velkovýroby. Náplň vyučování i učební metoda jsou dobře patrné ze zakládací listiny zbraslavské školy, zřízené knížetem Friedrichem Oettingenem--Wallersteinem.

Zbraslavskému vrchnímu a lesnímu úřadu prostřednictvím inspekce

O zřízení nedělní a sváteční řemeslnické školy

Majíce vždy na mysli podpořiti a zabezpečiti blaho našich poddaných, pokud to naše poměry dovolují, pomýšleli jsme odedávna na to, co nejvíce povznésti vzdě-lání chudé řemeslnické třídy, nyní však, povzbuzeni úsilím a všeobecným přáním generálního ředitelství Průmyslové jednoty, jsme se rozhodli zřídit na našem panství zbraslavském nedělní a sváteční řemeslnickou školu, která by mohla sloužit řemesl-níkům k prospěchu, záměrům Průmyslové jednoty, avšak stále za našeho osobního dohledu a vlastního řízení, k vyzkoušení a ověření.

Rozsah a uspořádání této lidové školy mají být s přihlédnutím k nynějšímu technickému vzdělání chudých řemeslníků na panství, ať jde o mistra, tovaryše či učedníka, uzpůsobeny tak, aby jim při nejmenších časových a peněžních nárocích daly možnost postupně se lépe a důkladněji vzdělávat ve svém oboru, aby se tako-vým způsobem usnadnila jejich činnost a jejich výkony se mohly zlepšovat podle požadavků doby.

Výběr učebních předmětů, právě tak jako učební metoda, musí být přiměřeny stanovenému cíli a výši nynějšího vzdělání nemajetného řemeslníka na venkově. Ta-kový ústav se tudíž musí omezovat, pokud jde o učební předměty, pouze na nejvšeo-becnější a nejjednodušší úkony v matematice, mechanice a snad též chemii. Výklad pokud možno co nejlidovější se má vzhledem ke zvláštním poměrům odlišovat od systematického učebního způsobu nanejvýše účelného a zajisté nutného pro státní a vyšší vzdělávací ústavy tím, že se při chystaném vyučování nebude postupovat od dokazovaných principů, které dotčeným třídám většinou zůstávají nesrozumitel-ny, k jejich použití, nýbrž je třeba nejprve názorně zdůraznit praktické použití, aby

50

z takového vysvětlování a srovnávání vycházela navenek příčina a nenásilně sám princip. Jedině při pevném zřeteli na předsevzaté jednoduché dobro a na metodu zde popsanou bude technické vyučování na venkově užitečné, najde žádoucí účast a unikne častému osudu mnohých ve svém působení neúspěšných učilišť, které majíce v úmyslu blýsknout se stanovily si přemrštěný cíl a tím podkopaly svou existenci.

Ustanovujeme proto, aby na našem panství zbraslavském od první neděle v mě-síci březnu – a pokud toto naše ustanovení nezrušíme nebo nezměníme – každou neděli a svátek ráno od 8–10 hod. (což spíše podpoří, než ztíží návštěvu kostela) ve Zbraslavi ve velkém lokále byli řemeslníci našeho panství zbraslavského zdarma vyučováni předmětům k tomuto účelu vhodným a níže ještě blíže označeným pod-le potřeby účastníků buď v české nebo německé, anebo smíšené řeči [zde se učilo v češtině, pozn. F. Č.]. Náš záměr budiž tedy neprodleně oznámen, aby lidé měli možnost se zapsat a ještě před tímto termínem nám mohl být sdělen předběžný počet účastníků [do 1. ročníku se zapsalo 47 zájemců, pozn. F. Č].

Ústav je nazýván „Vrchnostenské nedělní a sváteční řemeslnické vyučování ve Zbraslavi“…

Schvalujeme všeobecně učební plán navržený naším nadlesním, podle něhož se bude učit:

A. Z aritmetiky podle Büttnera a) početnímu systému a z toho vyplývajícím 4 početním úkonům, b) nauce o poměrech a úměrách se zřetelem k použití v praktickém životě, c) jednoduchým rovnicím, pokud budou nutné pro pozdější výklady z geometrie

a mechaniky.

B. Z geometrie podle Winklera a) nauce o přímkách a úhlech, pouze pokud je nezbytné je měřit a přenášet, vy-

kládané co nejpraktičtěji, b) vypočítávání ploch a objemu podle praktických pravidel, c) kreslení uvedených obrazců vůbec, obzvláště však se zřetelem na řemeslo

a potřebu jednotlivých účastníků.

C. Z mechaniky podle Gerstnera nauce o pákách a vysvětlení jeho jednoduchých strojů, avšak podávat podle

našeho výslovného přání co nejpopulárněji a s ohledem na právě vyslovené vyu-čovací zásady.

Z chemie mají být vysvětleny některé obecné zásady o vodě, vzduchu, jejich působení, právě tak o působení ohně, výrobě páry, a to opět nejsrozumitelnějším a nejprostším způsobem, aby byli lidé poučeni o nejobvyklejších jevech a nabádání k opatrnosti vzhledem k tak častým odvratitelným neštěstím, aby však těm, kteří

51

dychtí po učení, byla ukázána cesta k dalšímu vzdělání. Také zde je třeba postupovat podle vytyčených učebních zásad a nikdy nevykládat o principech jako takových, nýbrž stále je vyvozovat z praktického použití tak, že se budou vykládat určitá od-větví, například potřebná populární chemie pro hrnčíře, cihláře či mydláře a podob-ně, a při využívání budou posluchači upozorňovat na stále se opakující principy…

V Praze 12. února 18�5

Friedrich kníže z Oettingenu

Německý originál otiskl Bedřich Mendl (Český průmysl před sto lety a počátky Průmyslové jednoty, příl. VI.) ve sborníku Sto let Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách 1833–1933. Praha 1934, s. 165–167. Přeložil Jiří Beran.

52

25. Josef Jungmann o důležitosti slovníku českého jazyka

1835, 1. července

Rozmach českého spisovného jazyka v prvních desetiletích 19. století byl dovršen obsáhlým pětidílným Slovníkem česko-německým, vydaným Josefem Jungmannem v letech 1835–1839. Slovník, který byl výsledkem 35leté Jungmannovy práce, ob-sahuje podstatnou část slovní zásoby z předcházejících staletí, slova nově vzniklá a slova přejatá z nářečí i z jiných slovanských jazyků; u každého slova je vysvětlen jeho význam a uvedena řada příkladů, kdy se ho užívá. Jungmannův slovník položil pevný základ k dalšímu vývoji českého jazyka.

Slovník národního jazyka náleží mezi první potřebnosti vzdělaného člověka. To cítí obzvláště ten, který za povoláním svým anebo z lásky ku přirozenému jazyku v něm psáti, řečňovati a sličněji pohybovati se má i chce. Nižádná za-jisté, byť i nejživější byla, paměť lidská není s to, aby všechen poklad jazyka třeba jediného obsáhla a navždycky udržela, a tak všeobecnou encyklopedii věcí, jichžto mluva naše představitelkyní jest, bez umalení a ovšem se všemi denními přírostky v sobě obnášela. Pročež každý vzdělanější národ od dávna pečoval o to, aby bohatství jazyka svého jako v jednu schránku snešené a ku potřebě uchystané choval; pečoval, pravím, o slovník národní a někdy celí sborové o snešení jeho se přičiněli, jako v Itálii, ve Francouzích, v Rusích; někdy nalezli se mužové jednotní, kteří oživeni jsouce duchem celé akademie, dlouhou a trvalou prací podobná díla vyhotovili jako Johnson, Adelung a Linde v Angličanech, Němcích a v Polště. Jestliže pak těmto národům, u kterých jazyk vlastenecký v každém ohledu žije a panuje a kdežto vzdělanec, vycházeje z uči-lišť domovních i veřejných, sám v sobě živý a hojný slovář přirozeného sobě jazyka do života obecného přináší, přece tolik na obecném slováři národním záležeti se vidí: co říci máme o milém národu českoslovanském, kterýž všecku téměř péči na přiosobení sobě jiných jazyků obrací, jehož jazyk přirozený toliko domácímu vychování a vlastní jednoho každého pilnosti a vůli zůstaven jest, jehožto učenci, vyjmouce malý jich počet, čím déle ve školách učených pobyli, čím více a pilněji ducha svého uměními rozličnými vzdělali, tím menší zásobou mateřského jazyka, ačkoli jim neméně potřebného, do ouřadů a do života měš-ťanského opatření přicházejí? Mohou­li prosím oni, chtějíce neb majíce česky čísti a psáti, objíti se bez ouplnějšího národního slovníka? Za našeho pak času, kdežto literatura vlasteneská zdařileji vznikati počíná a kdež pro tu samu příčinu veliké množství slov a výrazů dílem z obyčeje vyšlých a nyní pro nuznou jich potřebu obnovených, dílem docela nově tvořených do spisovné řeči se vetřelo, kdož vydání takového díla za svrchované potřebné býti neuznává?

5�

Potřebě této vyhověti má přítomný slovník; což jestli se mu na větším díle zda-řilo, dosti na tom má spisovatel a míti bude rozumný jeho soudce, věda dobře, že jako nic pod sluncem, tak ani které dílo lidské, neřku­li tak obšírné, naprosto ouplné a dokonalé býti nemůže. Ba kdyby hned na tento čas ve všem ohledu dokonalý a ou-plný slovník možný byl, nedlouho by ta jeho ouplnost platiti mohla, poněvadž živý jazyk, jakýž posud chvála bohu český jest, nikdy v též míře nezůstává, ale podobně všemu v čem život jest, neustále se proměňuje.

Přijde čas, a to tím dříve, čím rychleji literatura vlastenecká zkvétati bude, že i tento přítomný slovník čtoucímu a píšícímu Čechovi daleko nedostačí; což aby se brzo stalo, každý upřímný vlastenec žádati musí.

Jungmann, J.: Slovník česko-německý, sv. I. Praha 1835, s. III–IV.

54

26. Nové úkoly české vědy a kultury

1837, 2. února

Dotvořením českého spisovného jazyka byla ukončena „jazyková etapa“ našeho národního obrození, v níž český jazyk nabyl schopnosti plnit nejsložitější úkoly umě-lecké a vědecké a stal se pevným tmelem rodící se české společnosti. Poté bylo třeba jít dále – obohacovat samostatnými tvůrčími činy vědu i umění a dát společenskému životu vyšší politickou náplň. Nové úkoly vyjádřil v redaktorské předmluvě k XI. roč-níku Časopisu Českého musea František Palacký, který již předtím usiloval o to, aby inteligence zanechala málo plodných filologických hádek a řešila důležitější problé-my. Pozoruhodné je Palackého hodnocení předcházejícího vývoje české literatury.

Co sme chtěli? – Připomeňme sobě stav náš před desíti a více lety. Jazyk český v národu našem zanedbaný, opovržený, z veřejného života, z obcování osvěcencův, ze škol a z kancelářův vyloučený, celá vzdělanost naše, celý oběh myšlenek, každá výměna života duchovního, ba i všecka správa občanská, konaná i zprostředkovaná jazykem jiným, čtyry pětiny našich spisovatelův pracující na poli cizím, jedni ze zvyku anebo z potřeby, jiní ze zoufání nad mateřčinou a ta hrstka těch, kteří ještě sobě a národu svému věrni byli zůstali, v necti a nevládě, ve sporu a na rozcestích!

Staloť se zajisté, že když řeč a literatura česká, pohromou třicetileté války omrá-čená, po dvě století státi byla zůstala, zatím národové sousední krokem vždy živějším kupředu se snaživše, octli se brzy ve zvláštním a vyšším oboru duchovním, v oboru novoevropské osvěty, jejížto blahodární paprskové konečně také do vlasti naší pro-nikše, utvořili v ní nový svět ponětí, citův a myšlének, – avšak to vše již jazykem ci-zím, literaturou německou. I měliť sme v Čechách tudíž dvojí obor duchovní, jeden německý a spolu novoevropejský, prostranný, živý a kvetoucí, v němžto skvěla se spanile celá osvěta věku našeho, pojíc v sobě i vědeckou důkladnost i besední laho-du; druhý český, starověký, a protož ouzký, chudý, potřebám věku našeho na mále hovící, prostonárodní a již téměř jen na láji [lůzu, spodinu, pozn. F. Č.] obmezený. Mezera mezi oběma činila se rok co rok větší a nepřestupnější. Čechovi neotvíraly se více brány nauk a umění, leda klíčem německým; chtěl­li do nich vstoupiti, musel mateřčinu svou za sebou nechati, jí se odříci, ji zapříti.

V té tak strastné době vlastenci, kteří o nové obživení řeči a literatury české se snažili, dělili se obecně na dvě. Jedni, hledíce především ke stavu řeči na počátku XVII. století, jakožto ke vzoru, tak ji obnoviti a jakoby ustáliti hleděli; hlavní pra-vidlo a zákon byla jim čistota staré češtiny, kteréžto aby rušiti nemuseli, vyhýbali se všemu tomu v novověkém životě duchovním, co by nedalo se vetkati do ouzké osnovy její. …Jiní zase, kterým potřeba novoevropejské osvěty, pověcných známos-tí a vyšších nauk zdála se býti důležitější nežli přesnota jazyka ještě nedokonalého

55

a jim nedosti známého, obrátili zření své k oněm a počali je tlumočiti národu slovy nově utvořenými, a protož i často nerozuměnými. Ti tedy připravovali nám literatu-ru vyšší, avšak méně národní a čtenářstvu našemu téměř nedostižitelnou. Obojí stra-na spisovatelův měla své zvláštní i zásluhy i vady. Onano, starojazyková, pečovala o zachování našeho národního charakteru ve slohu; tato, novovědecká, snažila se odíti vše v roucho české, cokoli Evropa za našeho věku ve vědách, naukách a umách výtečného zplodila i vychovala…Takž i čtenářstvo strany oné téměř jen na sprostý lid, této jen na malou hrstku stejně smýšlejících učencův obmezeno bývalo: jádro národu, jenž jsou vzdělané třídy obyvatelstva, nevšímalo si hrubě, při němčině své, ani jedněch, ani druhých; literatura česká nebyla mu ani bližší, ani zajímavější nežli třebas mongolská.

…Časopis tento, jemužto záštita jeho, česká společnost musejní, slibovala nad jiné časopisy naše i větší trvalost i větší mezi osvěcenci národu našeho známost a oběh, chtěl hned od prvopočátku postaviti sebe za prostředníka mezi nadřečený-mi stranami; ne zákonodařením, k němuž se zmocněna býti necítil, ale skutečným nastoupením jistého středocestí, po kterémž by i pravdě obou stran dosti učiniti, i chybám jejich vyhnouti se dalo. Vedouce tedy spis tento, snažili sme se spojiti v něm i starojazykovou čistotu, i novovědeckou důkladnost; hleděli sme odstraniti se hádek o literách, slabikách a slovích, kteréž nás za oné doby jižjiž zabíjely, a ne-šetřiti než ducha, jenž by národ náš znovu obživovati mohl.

…Stav literatury této, roku přítomného (1837), jistě mnohem již utěšenější jest, nežli byl před desíti lety. Staré hádky o literách a slabikách již dávno mezi námi utichly; ba i novější, ježto mezitím odjinud se byly pozdvihly, také urovnány se býti zdají…Rok po roku množí se počet vzdělancův, ježto nepřestávají uvozovati řeč a literaturu naši do spolkův svých, do obecného a veřejného života národního, do okresův vždy vyšších a širších. Takže pomalu a jako nevodomě tvoří se nový základ, pevný a široký, na kterém bohdá nezadlouho vystaveno bude nové stavení prostran-né, dle potřeby a chuti věku našeho…

Co nyní chceme? – Rádi bychom pokročili dále. Posavad předčily ohledy jazy-kové v díle našem nad jiné; snažili sme se zprostředkovati slovem a slohem českým ty dva obory duchovní ve vlasti naší, jichžto sme nahoře podotkli, vyplniti totiž mezeru, která je od sebe dělila, i schodnou učiniti cestu mezi nimi; hleděli sme tak říkaje staré Čechy uvésti do nové Evropy a zdomácniti tuto v oněch. Nyní ale, když sme se, co do jazyka, dostali téměř již na roveň s jinými vzdělanými národy, nastává nám jiná práce a povinnost: abychom totiž obraceli hlavní zřetel svůj k věcem sa-mým a snažili se s těmito národy zároveň a v závod o palmu skutečné osvěty, i vě-decké, i krásocitné, i průmyslové. Nyní tedy hleďme již šířiti, velebiti a dokonaliti obor nauk samých a přinášejme čisté a bohulibé oběti své na oltář netoliko vlasti, ale i člověčenstva. Nastala zajisté již ta doba ve všeobecném dějinstvu, že klesají a mizejí vždy více všecky místní hráze v duchovním životě jednotlivých národův, že koná se svobodná, ustavičná i rychlá výměna myšlének, idejí a citův mezi předními národy evropejskými všude, zakládajíc tímto způsobem, ač rozdílnými jazyky, však

56

jen jednu literaturu vyšší, evropejskou a někdy také celosvětskou. Který národ ne-přináší k výměně této nic vlastního, ten ani v počtu vzdělaných národův se nepočítá i jest, jako by ho nebylo. Nám tedy jest přičiniti se, abychom i v tomto ohledu dobyli a pojistili národu svému mezi ostatními místa slušného; a to předně aspoň ošetřením valných mezer ve vědectvu novoevropejském, týkajících se Slovanstva, kterých opravdu nikdo lépe nežli my sami vyplňovati nemůže. A jistě, že budeme­li takto hledati především říše nebeské, t. pravé osvěty, známostí a nauk samých, ostatní všecko, t. láska u obecenstva i vyšší a stálý prospěch jazyka i národu, přidáno nám bude.

Tentoť jest tedy nový, velebný úkol náš…

Palacký, F.: Předmluva k vlasteneckému čtenářstvu. In: Časopis Českého musea, ročník XI. (1837), s. 3–8. Radhost I., s. 14–20. Františka Palackého: Spisy drobné III., s. 278–282.

57

27. Budování železnic na Moravě a putování chudiny za prací

1838, 27. dubna

Velký význam pro rozvíjející se průmysl měla doprava. Zatímco průmyslová výro-ba manufakturního období vystačila ještě se zdlouhavou silniční dopravou, vyvolal přechod ke strojové velkovýrobě, která potřebovala přepravovat velké množství vý-robků a surovin, převrat v dopravních poměrech. Moravský publicista Karel Šmídek ukázal, jak mocně podněcovala stavba moravských železnic od roku 1836 rozvoj průmyslového podnikání.

Na konci měsíce tohoto začaly práce ku zhotovení hatí [náspů, pozn. F. Č.] na železnou dráhu z Brna do Vídně potřebné, na místech s Brnem bezprostředně stý-kajících. Již před mnoha dny viděli sme na silnicích našeho hlavního města houfy potulujících se dělníků, všeobecnou na sebe pozornost zbuzujících. Jsouť to větším dílem synové a dcery našich hor, jichžto divokoromantické masy nahý sotva život jim poskytnouti mohou, a táhnou k jihu, opatřeni jsouce potravou pro příští dny: jedním nebo dvěma hrncemi, aby při každé příhodě venku pod čistým nebem svůj stůl hned rozbíti mohli. Někteří z nich mají s sebou též kosu, doufajíce v pomezních moravských a rakouských krajech ji upotřebiti. Nejvíce jich zaneprázdněno bude hotovením železné dráhy brněnské, pozdější však příchozí táhnou odtud dále, usly-ševše o vídeňsko­rábské železné dráze, a doufají tamtéž hojného výdělku dobýti.

Za příčinou odkupování gruntů byloť hatění posud jen skrovných sil vynalo-žených možné; zaneprázdněno jest tedy nyní jen několik set dělníků, kdežto, jak doslýcháme, jich ve vůkolních krajinách as 2 000 roztroušeno jest, na první poky-nutí čekajících, kde by rýčem a kolečkami zaopatřeni v řady vstoupili a k mocnější zbrani našeho století povznese a použije, železným kruhem takořka svět spoutati. Zkoumatel mravů a mravního stupně nalezne mezi těmito dělníky mnohonásobně látky k rozjímání. Zajisté nikde jinde jak v tomto stoku tak rozmanitých kmenův, bídu i bodrou mysl chudého, jeho mravní spoustu i jeho cnosti, jeho slabost i sílu v nejrozmanitějších potazích a tvářnostech pozorovati lze není. Zde se Čech bratří se Slezákem, Hanák s Uhrem, měšťan s venkovanem, děti, starci, děvčata a ženy v rozličných krojech zajímavý nám podávají obraz, který co příspěvek k historii vzdělanosti a mravnosti našeho národa zachován býti zasluhuje.

Zakládání želených drah čili železnic jest v našich společenských zábavách, jako jindy povětří, vchodem ku každé skoro rozprávce. Každý se všemožně snaží vytknouti nového užitku, jakového by pro kupce, průmyslníky a společenský život vůbec ze založení jich očekávati lzelo. Naši bohatí kapitalisté chystají se k společ-nému boji, k rychlejšímu rozmnožení svého jmění prohlédajíce, zamýšlejí vystavěti

58

nové fabriky, domy, hospody aj., a ježto železná dráha k samým zděm městským do-sahovati bude, zakupují sobě za velké peníze grunty k novým stavbám, u železnice státi majícím. K tomutéž oučelu prodalo město [myšleno Brno, pozn. F. Č.] několik gruntů na někdejších městských hradbách u Ferdinandské brány a domy tyto musejí ve dvou letech vystavěny býti. Tato řada domů, poskytujících nejrozkošnější vyhlíd-ku do krajiny, od našich předkův právě „rájem“ nazvané a až k Palavským horám se rozprostírající, náležeti bude zajisté k nejkrásnějším budovám našeho hlavního města.

Někteří ze průmyslníků bázlivým okem pohlížeti budou na pokroky železné dráhy, ale neprávě, neb máme za to, že v přírozenosti každého zdokonaleného vyná-lezu technického založeno jest řemeslníkům nová výživy otevříti, sem tam povstalé převraty brzce urovnati a ke shodnějším útvarům dovésti. – Spojení Brna s Prahou zvláštního užitku přineslo by pro průmysl moravský a přejeme, by záměr tento co nejdříve se uskutečnil.

Jen Slovan vlasti naší, jemuž popřáno nebylo, v jiných jak od Boha mu původně udělených formách sebe zdělati, zůstane při tak ohromných pokrocích průmyselstva v pozadí, zvlášť co se užitku pro rozumový a mravní život odtud vyplývajícího týká. Jemu za nedostatkem přiměřeného vychování nemožno jest i jen počátky technic-kého zdělání sobě zosobiti; onť pouze tělesnou práci vykonávati bude: bude hatě dělati, železné drážky kovati, doly a pahrbky urovnávati a za dosti levnou mzdu drá-hu svým potem a kupcovým penízem zhotovenou pilně střežiti, aby na ní jiný parní mocí se vezoucí bez úrazu a pohodlně domů se dostal!

Karel Šmídek

Železné dráhy. Dopis Karla Šmídka, datovaný v Brně 27. dubna 1838, otištěný v Květech, národním zábavníku pro Čechy, Moravany a Slováky, ročník V. (1838), s. 151–162.

59

28. Počátky moravského strojírenství

1838, 30. srpna

Průmyslová revoluce, probíhající v našich zemích od dvacátých let 19. století, rozvinula v život důležité odvětví průmyslové výroby – strojírenství, které mělo prů-myslovým závodům dodávat novou techniku. Třebaže k rozvoji tohoto odvětví došlo u nás až ve druhé polovině století, sahají jeho počátky již hluboko před rok 1848.

Považujeme za vhodné zahájit řadu skic a obrazů z průmyslového života naší vlasti, jež chce „Moravia“ občas uveřejňovat, vylíčením podniku, který velkolepostí provozu a inteligentním vedením náleží k nejlepším a tím musí mít nemalý význam pro celé hospodářství, vývoj domácích továren a pro průmysl vůbec, neboť dodává nástroje a zbraně, s jejichž pomocí jedině může průmysl upevňovat dosažené posta-vení, výhodně využívat místních podmínek a rozhodnout ve svůj prospěch a pro bla-ho národa tak významné, často jen zdánlivě nekrvavé soutěžení a světové zápasy.

První podnik tohoto druhu na Moravě založili roku 1814 pánové Jan Reif a spol. ve Šlapanicích, avšak ve skromnějších rozměrech, neboť vyráběli pouze pro vlastní závod spřádací stroje, až roku 1820 převzal řízení stavby strojů pan H. A. Luz a roku 1825 zbudoval první parní stroj. Roku 1837 přemístil pan Luz podnik do nové budo-vy, postavené se značným finančním nákladem v blízkosti Brna těsně u olomoucké silnice, a opatřil jej výborným zařízením, nejlépe vyhovujícím ke konání takového díla. Pět velkých dílen, o jejichž čilém vnitřním životě vydává široko daleko svě-dectví kouřící, vysoko čnící komín, obklopuje prostorný dvůr, který bude k silnici uzavřen obytnými budovami, jež budou dostavěny v nejbližší době.

Parní stroje a parní kotle všech druhů a tvarů k rozličným chemickým účelům patří k nejvýtečnějším výrobkům této továrny a zhotovují se s chvályhodnou přes-ností, precizně a v nejdokonalejším technickém provedení…

Nesmírně objemné obří kotle, které tato továrna v novější době dodala řepným cukrovarům v Čechách a na Moravě a které již svou velikostí (často jsou 6 stop vy-soké a 20–26 stop dlouhé) – [staročeská délková míra stopa měřila 29,57 cm, pozn. F. Č.] dovolují usuzovat, že mají solidní základ, jsou neméně výtečné a osvědčené než stovky jiných strojů a strojových součástek, které každoročně vycházejí z továr-ny, jako hydraulické lisy, všechny druhy přístrojů k výrobě řepného cukru, železná vodní kola s převodem a hřídelí, litinové hodiny atd. atd. Vše, co náleží do oboru mechaniky, se na požádání zhotoví buď podle údajů, nebo podle nákresu.

Obraťme pozornost k prostorám závodu a mechanickým zařízením, jichž se zde používá k výrobě tak rozmanitých a výtečných výrobků. Dílny sestávají z kovárny dlouhé 10 sáhů a široké 5 1/2 sáhu, z kotlárny o délce 12 sáhů, z modelárny o dél-ce 12 sáhů a z velké slévárny [sáh = 1,7742 m, pozn. F. Č.]. V kotlárně je možno

60

spatřit probíječku a nůžky, které snadno prorazí a stříhají železný plech silný půl palce [palec = 2,46 cm, pozn. F. Č.]. Jediný parní stroj pohání 7 soustruhů, brusírnu, hoblovačku, vrtačku a kovářský měch. Větší počet strojů a zařízení je určen k tomu, aby rychle a přesně přeměňovaly předměty v součástky strojů. Často jsou konstru-ovány tak důmyslně, řekl bych, že jsou nadány takovým rozumem a mechanickými znalostmi, že by se mohlo plným právem tvrdit, že samy vyrábějí opět sobě rovné, tj. hotové, umně sestavené stroje. Skoro třetina dělníků je stále zaměstnána zařizo-vacími a přípravnými pracemi…

Továrna zaměstnává vcelku na 50 lidí, z toho 6 kovářů, 12 u kotlů, 18 zámeční-ků, 7 soustružníků, 5 truhlářů a více pomocných dělníků jako podavačů a učňů.

Velkou a pozoruhodnou zásluhu si pan Luz získává i tím, že stále přijímá množ-ství učňů, které s velkou námahou, obětavostí a trpělivostí prakticky vyškoluje na potřebné dělníky, čímž jim nejen zajišťuje bohatý výdělek pro budoucnost, nýbrž současně i rozmnožuje dosud velmi malý počet pracovníků tohoto druhu. Tato lidumilá péče sama o sobě vzbuzuje všeobecnou úctu, ale nabývá i vyššího význa-mu v poměrech, ve kterých technický dělník jinak nenajde žádný ústav, kde by se vzdělával.

Článek Strojírna pana A. Luze u Brna; in: Moravia, ročník 1838, č. 53 z 30. srpna. Z němčiny přeložil Jiří Beran.

61

29. První český bál v Praze

1840, 5. února

V poměrech metternichovského absolutismu, který kladl všemožné překážky roz-voji českého národně politického života, měly velký význam pro rozvoj národního hnutí společenské zábavy. České bály a besedy, organizované od počátku čtyřicátých let 19. století v Praze a pak i na venkově, posilovaly vlastenecké uvědomění české společnosti a manifestovaly její nároky na samostatný národní život.

Je masopust – veselý masopust; protož se nikdo nediv, že dnešní zprávu poněkud vesele začínáme. Mámeť radost, jakové jsme ještě nikdy neměli – radost masopust-ní, radost báleční! Zdráv buď masopust! – Praha je veliká i rozkošeplodná, to ví kaž-dý; ale v jistém ohledu je pro nás také tak chudá jako suchopárná pustina – a to snad každý neví. Hledáme­li totiž po Praze besedy, salóny, sály, kde by společenský život český kvetl, hledáme ovšem nadarmo; krom hostinců a tančíren, kdež lidu pražské-ho zachovalejší jádro své rejdy provádí, není posud jazyka domácího u veřejnosti a společnostech tak zhusta slyšeti, jak by se na Prahu, na tu dědičku české slávy, na tu hlavu českého království, slušelo…

Jazyk náš musí veřejně zaznívati – po chrámích i divadlech, po školách i procház-kách, po sadech a besedách musí zvučeti; on musí jako sílící zápach ze všech úhlů vanouti a všechny končiny vlasti naší pronikati, máme­li se zaradovati z prospěchu, po jakém srdce každého upřímného, o blaho národní pečujícího Čecha touží…

Touto asi a podobnou myšlénkou pojati odvážili se tedy přední diletanti zdejšího divadla českého ve spolku s mladšími literátory učiniti aspoň kročej k cíli dalekému a uspořádati společenský bál, kterýž by se nazvati mohl českým bálem, jsa nevin-nou, ale vhodnou příležitostí k české konverzaci. Něco podobného bylo se již ovšem před třemi a čtyřmi lety podomácku, ačkoli k rozkoši všech přítomných, a sice vy-volených to přátel, odbylo; ale tenkráte mělo podnikání vejíti do veřejného života pražského. Pověst o tom (jakož vůbec o každé věci, která se jen poněkud z koleje všední uhýbá) rozlítla se ovšem hned jako oheň po celém městě, i byliť mnozí, kteří o zdaru a provedení jejím choulostivě pochybovali, jiní, kteří na ni okem šilhavým hledíce, Bůh milý ví, co za nevinnou, dostojnou zábavou pohledávali, jiní, kteří nevčasnými žerty a vtipy stříleli, ale následek a konec převýšil vše očekávání, pře-svědčil Prahu o české vzdělanosti, zacpal ústa všem odpůrcům!

Bylo 5. února. Nastal večer. Národními barvami ozdobený sál konviktský [ob-líbený pražský sál v Bartolomějské ulici, na místě bývalého jezuitského konvik-tu – ústavu, pozn. F. Č.] skvostně se osvítil, a nežli devátá hodina odbila, hemžily se pod klenutím jeho řady spanilomyslných dám a slečen, procházeli se délkou jeho vysocí ouřadníci, vojenští důstojníci, profesoři, ctihodní veteránové literatury

62

naší i mladší stoupenci jejich, jakož i vážení měšťané s ušlechtilými dceruškami. A jeden cit, jedna myšlénka opanovala bezděky mysl i srdce jejich! Hovor český, hovor nenucený, upřímný rozléhal se na všech koncích (němčina a frančina jen jako host mezi dvornými a tolerantními hostiteli nakrátce tu onde zazněla) a rozkoš byla poslechnouti spanilé tanečnice, jak bez opomínky, bez pobízení, ale také bez ostej-chavosti k jazyku mateřskému se přihlašovaly, ano i některého zapomnělce samy káraly! Slušná byla tedy pocta, an se jim o půlnoci, uprostřed veselí, tato báseň tištěná podala [báseň napsal Karel Sabina, pozn. F. Č.]:

Jako v ranní zlatoskvělé záři krajina se leskne probuzená: tak i čarokrásou vašich tváří země česká rdí se ozdobená. Blahozvukem slova českého plynou, kdy se medová hnou ústa vaše, a kdy Češky k vlasti své se vinou, oslavuje se ta matka naše! Nastaneť zas jaro v kraji českém! Květy nadějné se rozvíjejí, vzešlé citů vašich vroucím bleskem; vlast je sluncem, vy jste záře její.

Každou hodinu rostla veselost a dosáhla nejvyššího stupně, an k ránu sousedská dle národních melodií z chóru zazněla. Jak známé jsou ty nápěvy a jak čarovně pohnou přece člověkem! A ptáme­li se posléze na pořádek při tom všem zachova-ný? – tu jen hojnou pochvalu výborům prvního (a k tomu ještě v tom nejkratším čase, v pěti dnech uspořádaného bálu našeho vzdáti a zachovanou při něm dvornost, mírnost a šetrnost všem podobným podnikáním za vzor postaviti slušno) i zdá se nám, že krásnějšího a pochlebnějšího soudu o celém bále pronésti nelze, nežli jsou dámy pronesly ujišťujíce, že tento bál s veselostí a nenuceností besedy v domácí úpravnost a tón bálu veřejného spojoval – a jen aby se brzo ještě jiný uchystal.

Těšiloť pp. výbory ovšem toto vyznání, ale větší rozkoš byla je dříve již pojala, an mezi veškerými stavy tolik podílnosti na věci nalézli. Bůh dej, aby jich idea zase neutuchla, alebrž aby se i po krajích podobné besedy české zřídily; pak bychme snad v krátkém čase uviděli, zdali život společenský k národnímu vzniku přispívá a zdali jsme tuto zprávu psali nadarmo!

Zpráva z Prahy otištěná v Květech z roku 1840, s. 55–56. Úryvek publikoval Čeněk Zíbrt: Jak se kdy v Čechách tancovalo. Praha 1960, s. 295–296.

6�

30. Dětská práce v továrnách

1840, 1. června

V počátcích kapitalistické průmyslové velkovýroby se v továrnách hojně použí-valo dětské práce, která přinášela mimořádné zisky, neboť děti při dlouhé pracovní době dostávaly nepatrnou mzdu. Jejich pracovní podmínky byly tak nesnesitelné, že gubernium bylo nuceno se o ně zajímat. Pražský magistrát ve svém vyjádření vylí-čil postavení dětí v továrnách a podal návrh k částečnému zlepšení. Nová zákonná úprava však dětem pracujícím v továrnách podstatnou úlevu nepřinesla.

Veleslavné c. k. zemské gubernium!

Na otázku, zda existující předpisy o používání dětí v továrnách nepůsobí nepříz-nivě na jejich zdraví, mravnost a intelektuální výchovu, dále pak jaké stáří určit pro přijetí dětí v továrnách s ohledem na zájmy průmyslu a humanity a jak stanovit je-jich denní pracovní dobu, podává podepsaný magistrát v důsledku vysokého dekretu ze 6. listopadu 1839 vys. č. 61 465 požadované dobrozdání:

Podle zkušeností zdejšího úřadu jsou stížnosti na příliš časné používání a nad-měrné namáhání dětí v továrnách a z toho pocházející škodlivý vliv na jejich fyzický a duševní vývoj opodstatněny, protože děti jsou zaměstnáním v části školního věku zcela odtrženy od školního vyučování a tak při stálém styku s nejprostší a nejméně vzdělanou třídou vyrůstají v hrubosti; jejich nadměrné zaměstnávání od časného rána až do pozdního večera nutně musí mít škodlivý a ubíjející vliv na jejich fyzic-ký vývoj a společný styk rozličně starých osob obojího pohlaví z nejnižších vrstev přispívá k nemravnosti a při převládajících sklonech ke zlu podrývá v dětech každý zárodek mravnosti.

Továrny, v nichž pracují děti obou pohlaví, jsou tiskárny, přádelny, zčásti též továrny na bobinet [též tyl, což byla imitace paličkované sítě z jemných nití, pozn. F. Č.] a porcelánky.

V tiskárnách pracují tato mladá stvoření při natírání barev, při omývání forem či modelů, a to v letních měsících od 5 hodin ráno do 7 hodin večer nepřetržitě bez jediné hodiny odpočinku, a při práci musí tišit hlad a žízeň. Takovéto nadměrné vy-čerpávání nemůže odpovídat rozvoji jejich tělesných sil!

V přádelnách a továrnách na bobinet se používají děti k soukání a v porcelán-kách k odstraňování pozůstatků papíru po mědirytinách nanesených na výrobky a mají od 12 do 1 hodiny polední takzvanou hodinu oddechu.

Všeobecným zavedením strojů do tiskáren a přádelen se užívání mladistvých pracovních sil sice zmenšilo, avšak postradatelnými se nikterak nestaly. Příčinou, proč se k menším pracím používá dětí, není zištnost a hrabivost, nýbrž zpravidla

64

snaha snížit výrobní náklady, aby bylo možno konkurovat s jinými továrnami, ob-zvláště zahraničními, anebo konkurenci vydržet, což při všeobecném zdražování nejnezbytnějších životních potřeb je též potřebné, aby se chudině neodnímal zdroj výdělku, nutného k jejímu udržení při životě.

Třebaže rozmanitá ulehčení a výhody, které domácímu průmyslu plynou z po-užívání mladistvých pracovních sil, zasluhují šetrných ohledů, není nicméně nut-ností, aby se muselo povolovat zaměstnání mládeže ve školním věku, je­li ohrožen a poškozován její tělesný, mravní a duševní vývoj, když rok od roku se rozrůstající obyvatelstvo poskytuje dostatečný počet mladých pracovníků v tom věku, kdy již nepatří do skupiny školou povinných, a když všeobecným zavedením tiskařských a spřádacích strojů byl velký počet mladých pracovních sil uvolněn. Neboť po-mocí tiskařského válce se denně vyrobí tolik výrobků, kolik jich dříve při ručním potiskování mohlo v téže době vyrobit 40 až 50 tiskařských tovaryšů. Poněvadž každý tiskařský tovaryš potřebuje jednoho chlapce k barvení, odpadne tak v jedi-né tiskárně, kde se používá tří až čtyř tiskařských válců, 160 až 200 barvířských chlapců a děvčat, kteréhožto podstatného snížení mladistvých pomocných dělníků se obdobně dosáhlo též zavedením spřádacích strojů. Proto též při nepopíratelném škodlivém vlivu, jaký má předčasné používání a nadměrné namáhání školní mlá-deže v továrnách na rozvoj jejích tělesných a duševních sil, je nejen možné, nýbrž velmi žádoucí přísně zakázat zaměstnávání mládeže v továrnách před ukončením školního věku, aniž by tím byla omezena podnikavost a domácí průmysl. Proto podepsaný magistrát skromně navrhuje uzpůsobit § 310 Politického zřízení obec-ných škol tak, aby továrníkům pod trestem stanovým v § 311 zakazoval přijímat a používat děti, které ještě nedosáhly školního věku 12 let, a pouze v případě nouze dovolal je přijímat a zaměstnávat po dosažení 10. roku jako při cechovních řemeslech, mohou­li prokázat, že již s dobrým výsledkem vychodily druhou třídu triviální školy.

Pokud jde o další požadované dobrozdání o stanovení pracovní doby a o roz-dělení denního zaměstnání mladých stvoření pracujících v továrnách, není v tomto případě možno bez svrchovaně zatěžujícího omezení domácího průmyslu navrhnout žádné opatření, protože pracovní doba a denní zaměstnání jsou podmíněny ročním obdobím, časovými okolnostmi, obchodními konjunkturami, technickým postupem i místními poměry.

Zkušenost však ukazuje, že zejména v tiskárnách se používá mladistvých vý-pomocných dělníků, takzvaných barvířských chlapců a děvčat v letních měsících nepřetržitě od 5 hodin ráno do 7 hodin večer. Ti přímo při práci musí skoupě zahánět hlad a žízeň, aniž by měli nejmenší přestávku k odpočinku a upokojení tělesných potřeb. Příčinou tohoto nadměrného namáhání je pouze zištnost a hrabivost tiskař-ských tovaryšů, kteří pracují v úkolové mzdě a sami přijímají takzvané tiskařské chlapce a dívky za velmi nízkou mzdu a též bez vlivu majitele továrny je libovolně propouštějí. Proto by se v tomto případě, aby se zamezily veškeré škody, vznikající tak pro mladou generaci, mohlo nařídit všem továrnám zavést polední klid nebo ho-

65

dinu oddechu. Ze jejich dodržování by měli být odpovědni sami továrníci a současně by se měla stanovit přiměřená peněžní pokuta ve prospěch místního chudinského fondu.

Praha, 1. června 1840

Za c. k. apelačního radu a purkmistra, pobývajícího na dovolené, Keller vicepurkmistr Schütz rada

Vyjádření politického oddělení pražského magistrátu pro zemské gubernium o dět-ské práci v továrnách z 1. června 1840. SÚA Praha, ČG – Publ. 104/2/8, č. 32418. Z němčiny přeložil Jiří Beran.

66

31. Metternichův postup vůči národním hnutím v Rakousku

1843, 8. března

Ve druhé čtvrtině 19. století sílila ve všech zemích habsburské monarchie národní hnutí. Tato hnutí podrývala základy feudálně absolutistického režimu, ale dostávala se do rozporů i mezi sebou, a tak se vzájemně oslabovala. Reakční režim kladl ná-rodním hnutím do cesty rozličné překážky a v době, kdy se rozrůstala, hledal novou taktiku vůči nim. Kancléř Metternich, spatřující ve všech projevech národního života „pletichy“ zahraničních nepřátel Rakouska, naznačil v „přednesení“ císaři způsob, jak by mohla vláda využívat rozporů mezi snahami a zájmy jednotlivých národů.

Na Slovanstvo pronikavě zapůsobily dvě události, zřízení království polského v roce 1815 a polské povstání v roce 1830. V důsledku povstání se Slovanstvo rozštěpilo na dvě skupiny, stojící navzájem ostře proti sobě, na skupinu polskou, které hledá svou spásu v přimknutí k rozjitřujícím revolučním elementům v západní Evropě, a na skupinu ruskou, která se opírá o východní samovládu. Osudný přehmat cara Alexandra z roku 1815, jehož důsledkem je nynější shora vylíčené rozštěpení, hluboce působící na celou Evropu, stupňuje dnes na nejvyšší míru jeho následník pronásledováním, jež provádí takzvaná pravoslavná ruská církev proti církvi kato-lické, k níž přináleží naprostá většina polského národa.

Tyto skutečnosti dávají vznikat nejen zmatkům v celém společenském ústrojí, ale zasluhují, zejména vzhledem k nevyhnutelnému působení na naší říši, aby jim Vaše Veličenstvo věnovalo plnou pozornost.

Jaké jsou jejich důsledky pro monarchii? Tuto velmi důležitou otázku budu hle-dět objasnit v jejích hlavních rysech.

Je třeba jen povrchního pohledu k tomu, aby se rozpoznalo hnutí, které se rozvíjí na národnostním poli v lůně rakouské říše v zesilující míře od všeobecného evrop-ského míru. Jak bylo vzdáleno tomuto hnutí Rakousko za dlouhé válečné epochy, to ukázala mezidobí dočasného míru, a zejména léta 1810–1813, kdy sousední Německo propadlo francouzskorevolučnímu a imperialisticko­despotickému vlivu a pruský stát revolucionujícímu němectví. Tehdy nad Rakouskem, dokonce při fi-nanční nouzi dostupující nejzazších mezí a při téměř úplně zhrouceném obchodním styku s cizinou, vládl duch pokoje; a jestliže se ukazovalo v myslích nějaké kvašení, nemělo dnes tak živý nacionální směr. Klid v Rakousku byl důsledkem únavy a dů-věry v otcovskou péči císaře o blaho říše. To byl stav, který panovníkovi umožnil v potřebném klidu připravit a úspěšně provést odboj z roku 1813, což je vždy pouze výsledek síly vynaložené v pravé době a míře.

Teprve od všeobecného míru uzavřeného roku 1815 započalo též v některých částech monarchie národní cítění nabývat rozjitřenosti. První podnět k tomu dalo

67

napoleonské a piemontské povstání, jejichž důrazné a rychlé potlačení vytvořilo mocnou zábranu pro rozvoj tohoto zla v Itálii.

Na uherském sněmu roku 1825 se projevila první otevřená hnutí maďarismu v liberálním směru tehdejší doby. Skutek ukázal, jaký úspěch měly tyto snahy, stej-ně jako to, jak málo prospěšného pro zem vzešlo z těchto rejdů. Vzestup maďarské národnosti působil bezohledností, s níž vystupovala, na ostatní kmeny, zvláště na kmen slovanský, který maďarský početně daleko předčí a rozsahem vlastnictví za ním není pozadu. Dnes by záleželo na vládě zatáhnout boj mezi obyvatelstvem Uher na otevřené pole, kdyby to bylo důstojné jejího vysokého postavení, kdyby sama byla jednou ze stran a tudíž ovlivňována stranickým duchem a podřízena vášním, které jsou tomuto duchu vlastní. Král však má zcela jinou a vyšší úlohu; vláda však si musí k jejímu splnění především zjednat jasno o situaci a o prostředcích, které se jí nabízejí a které, účelně použity, otvírají příznivé vyhlídky pro blaho říše. Boha-tou látku k těmto prostředkům poskytuje však zvláště boj, který byl vyvolán mezi kmeny uherského obyvatelstva hrubými chybami strany, označující se v průběhu posledních 18 let za liberální.

Na toto království nezůstalo bez určitého působení shora zmíněné rozštěpení, nastalé mezi polskými a ruskými Slovany. Politický růst ruské moci od jejího vzniku v poslední třetině 17. a v první třetině 18. století byl založen hlavně na společenství slovanské národnosti. V něm a ve schizmatu mezi východní a obecnou církví nacházeli ruští panovníci od Petra Velikého až do posledních let vždy více nebo méně pohotovou pomoc pro své expanzivní plány. I to nej-povrchnější pozorování ukázalo, jaký vliv měly tyto prvky zvláště na Uhry. Jak málo let dosud uplynulo od té doby, kdy uherští Slované a mezi nimi zejména příslušníci východního odštěpeného ritu ještě upírali své zraky na Rusko jako na moc, která je opravdově chrání? Uherští Slované řeckokatolického náboženství, jsoucí v nejbližším styku s knížectvími na dolním Dunaji, stojícími již pod rus-kou ochranou, a s ostatním kmenově a vírou spřízněným obyvatelstvem, které úpělo pod otomanovským jhem a vzhlíželo k Rusku, potřebovali k upevnění své náklonnosti k oné velmoci jen nečetných pletich vycházejících z Petrohradu; a těch nejenže nikterak nechybělo, nýbrž byly v nejrůznějších směrech prová-děny obratně a s jemností vlastní duchu Slovanů. Abych doložil tuto skutečnost, postačí zde zajisté zmínit se o obdarování řecké církve v Uhrách ruskými litur-gickými knihami, které v modlitbách za panovníka a jeho rodinu měly místo jména uherského krále jméno ruského panovníka a jeho rodiny. – Na tuto okol-nost jsem před mnoha léty považoval za povinnost upozornit vysokoblahoro-dého císaře a není mi bezpečně známo, že by tak zjevné zneužívání, zavádějící smýšlení lidu na scestí, bylo přestalo.

V takovém stavu věci způsobily události z roku 1830 změnu. Sympatie uher-ských Slovanů se z přirozených důvodů obrátily k utlačeným polským soukmenov-cům a proti jejich utlačovatelům. Ruská moc dnes nejen nemá pro Uhry jakožto ce-lek nic přitažlivého, nýbrž maďarský i slovanský kmen této země ji spíše rozhodně

68

odmítá, a to proto, že oba se stýkají v liberálním směru ducha, který se právě nyní všude staví proti této moci.

Ostatně společné tendence obou kmenů se dnes omezují na tuto shodu v je-jich morálním cítění. Slovanský kmen jinak pociťuje nesnesitelný útlak se strany maďarismu, zatímco Maďaři si stěžují na rozvoj slovanské národnosti, vyvolaný ponejvíce jimi samými. Tak vyrůstá pro Uhry a pro postavení vlády v Uhrách nová éra, jejímž prvním a zároveň nejpřirozenějším výsledkem by mělo být, aby se zraky obou národů upřely k ochraně krále.

Za takového stavu věcí je stanovisko, které má zaujmout vláda, jasně vyznačeno. Vláda není stranou. Stojí nad stranami a pouze z vyššího zorného pole může podpo-rovati obecné blaho. Vaše Veličenstvo již oznámilo uherským úřadům způsob, jak by si měly počínat v bojích stran.

Z poddaných Vašeho Veličenstva zasluhují zvláštní zhodnocení Češi. Mezi jejich soukmenovci jim náleží přednost s ohledem na civilizaci. V důsledku svých pokro-ků na tomto poli a styku s německým liberalismem, podmíněných geografickou polohou Čech, je toto království ohroženo nebezpečím, jež nehrozí stejnou měrou slovanskému obyvatelstvu jižních provincií. Má­li čechismus též lokální charakter, tvoří přece živý článek v řetězu slovanství a povrchní pozorování národnostních rejdů v Čechách dostačuje k tomu, aby se poznaly pokroky, které tam činí duch no-votaření v dvojím směru, ve směru slavismu a ve směru západního liberalismu. Tato země vyžaduje tedy živé pozornosti.

Za účel tohoto přednesení označuji přání, aby Vaše Veličenstvo ráčilo nalézt v hut-ném zobrazení pravdu o stavu slovanství a jeho působení na monarchii. Dozor nad tímto elementem, který v sobě zaujímá milióny poddaných Vašeho Veličenstva, musí být nyní pro vládu důležitou úlohou a ta může být vládou úspěšně vyřešena jedině tehdy, když bude řádně pochopena skutečná povaha celku i jednotlivých částí, na něž se rozpadá. Pouhým pojmenováním označujícím celý kmen se málo osvětlí zvláštnost situace. Základem slovanství je veskrze jediný duch; ten je však ve svých směrech podstatně modifikován rozmanitými podmínkami. Tak se dnes spřízněné kmeny pol-ský a ruský stavějí příkře proti sobě. Mezi Poláky a Čechy je méně sympatie než mezi Poláky a uherskými Slovany a dokonce Maďary. Západnímu liberalismu stojí blíže Češi než Chorvaté a Ilyrové. Tam, kde je zlo stejné, utváří se nicméně v povaze a ve způsobu svého vývoje různě. Musí být proto také potlačováno různými zbraněmi a jen při dokonalé znalosti skutečné situace a při užití času přiměřených a zároveň pevných a vhodných prostředků bude mít vláda možnost odstranit hrozivá nebezpečí a ze zla, které tu je, dokonce vytěžit výhody ve prospěch všeobecného dobra…

Vídeň, 8. března 1843Metternich

Metternichovo přednesení císaři z 8. března 1843. Něm. orig. otiskl Daniel Rapant. In: Slovenský prestolný prosbopis z roku 1842, II. díl. Bratislava 1943, s. 457–462. Přeložil Jiří Beran.

69

32. Úkoly a poslání Měšťanské besedy

1846, 18. ledna

Ve třicátých letech a v první polovině let čtyřicátých 19. století zaznamenalo české národně politické hnutí, vedené liberální buržoazií, mocný vzestup. Roku 1846 se české politické reprezentaci podařilo založit i vlastní společenské a politické stře-disko, Měšťanskou besedu. O jejím významu a poslání informoval veřejnost Karel Havlíček. Předsedou Měšťanské besedy se stal J. Frič, jednatelem F. A. Brauner (návrh stanov vypracoval F. L. Rieger a A. P. Trojan).

Doba otevření nově zřízené měšťanské besedy blíží se již rychlým krokem [Měšťanská beseda byla slavnostně otevřena 31. ledna 1846, pozn. F. Č.]. Nikdy bychom si odpustiti nemohli, kdyby se v těchto listech o tak důležité věci žádné zmínky nestalo. Právě také nyní zřizují si ve Vratislavi měšťané resourci [besedu, pozn. F. Č.] a časopisy německé již dosti hluku o tom předběžně nadělaly, ačkoli ještě tak pevného základu nemá jako naše.

Veliká část zajisté považuje nastávající besedu co institut pro pouhé vyražení: avšak mužové, kteří pokrok, činnost, zkvétání země a podobné pravých mužů hodné předměty před očima mají, neučinili by jistě pro pouhé vyražení tak veliké přípravy. A pro takové muže, kteří zábavu bez užitku nemilují, jistě má nastávající beseda jiný, větší, abych směl říci, čestnější účel. Výměna myšlenek, porady ve všem týkajícím se živnosti, spojení rozdrobených sil, působení společné k prospěchu jednotlivců, sblížení se rozličných až posud od sebe vzdálených stavů, pěstování pravého společenského ducha atd.: to jest ovoce, mající vzrůsti z měšťanské besedy. Vzdělání, vědy, umění, průmysl a vůbec inteligence vládne za našich časů světem a měšťanskému stavu musí se ta čest vzdáti, že hlavně on jest všeho toho pěstovate-lem, ze stavu měšťanského povstali v novějších časech skoro všichni rozšiřovatelé vzdělání u inteligence. Nesmíme si však snad z marnosti tajiti důležitou pravdu, že jsme posavad za jinými národy tuze zpátky zůstávali: poznání nedůstatku již jest hlavní krok k napravení. Hlavní příčina této nedospělosti není jiná než neprocitlost národního ducha, že jsme sami posud nevěděli, jsme­li Češi nebo nic. Ať si mluví kdo chce co chce, ale čest zůstane vždy silnou pákou hýbající světem a lidmi! Velká část nejkrásnějších činů, které historie zná, nestala se z jiné pohnutky než pro čest národu: a národové, kteří posud nejvzdělanější jsou, Angličané, Francouzi drží se vždy hrdě své národnosti. Žádný Angličan, žádný Francouz nebude se stydět za svou řeč. Jindy umírali mužové pro čest, pro blaho svého národu: my však z tétéž příčiny budeme žíti a pracovati.

Měšťanská beseda může se stát při dobrém zřízení ohniskem všelikého vzdělání průmyslového, hospodářského, estetického i vědeckého: konverzace s jednotlivci

70

vynikajícími v jednotlivých odvětvích nauk, pak dobře zřízená čítárna časopisů i knih nemine se jistě dobrého účele, totiž rozšíření inteligence a skrze ni zlepšení stavu. Nesmíme zapomenout, že za nynějších časů jenom cvičenost měšťanu váž-nosti dodává a zároveň nemajetnému k jmění pomáhá a bohatému zámožnost udržu-je a zvětšuje. Peníze sice světem vládnou, ale rozum vládne penězi. Úkol měšťanské besedy jest především šíření vědomostí a k tomu účelu se žádných výloh šetřiti nemá, poněvadž se každý takový náklad mnohonásobně nahradí.

Co se obcování společenského dotýče, vybrala si měšťanská beseda krásné heslo Rovnost a Svornost, dvě hvězdy, bez kterých v každé společnosti brzy nepořádek a temnota vzniká. O rovnost je snadněji: všichni oudové jsou měšťané, někteří bohatší, cvičenější, zkušenější, avšak přece měšťané všichni, Pražané všichni; kde žádný nepodlízá a žádný se nevypíná, musí být rovnost! Druhá, svornost, již mno-hem řidčeji se vydaří a společnost, která ji udržeti dovedla, patrně již dokázala, že zasluhuje být společností. Snášet mínění jiných a nevnucovat jinému své jest základ svornosti a snášenlivosti, je hlavní známka každého vzdělaného člověka. Úplné pro-vedení tohoto hesla přejeme srdečně nastávající besedě: tím jenom ubezpečí se stále, pevné její trvání a skrze to vždy blaženější vzkvétání naší staré Prahy a zvelebení veškeré vlasti.

Článek Karla Havlíčka v Pražských novinách z 18. ledna 1846, č. 6, s. 22; viz též: Politické spisy Karla Havlíčka Borovského I. Praha 1900, s. 253–255.

71

33. Nové pojetí slovanství u Havlíčka

1846, 15. a 19. února

Ve starším období českého národního obrození byla důležitou složkou vlaste-necké ideologie našeho národa slovanská myšlenka, tj. vědomí, že český národ je součástí velikého Slovanstva. Slovanská myšlenka posilovala český národ v době jeho slabosti, avšak ve čtyřicátých letech 19. století, kdy sílící česká buržoazie for-mulovala svůj austroslavistický program, musela být revidována. Tento úkol splnil Karel Havlíček, který v článku Slovan a Čech odmítl iluze o všeslovanské jednotě a zdůraznil rozdílnost duchovních i hmotných zájmů mezi jednotlivými slovanskými národy. V Havlíčkově článku se odráží vzrostlé sebevědomí české buržoazie, která chtěla dokončit konstituování národa vlastními silami.

Zároveň s probuzením národního ducha a nějaké vyšší činnosti ve vlasti naší přistěhovala se i myšlénka Slovanstva aneb raději procitla opět, jenomže s větší silou a s větší nadějí než dříve za starodávna. Jak obyčejně na světě bývá, stala se i tato myšlénka Slovanstva jako všechny jiné velké a nové myšlénky módou u nás, takže před několika léty každý skoro sebe jmenoval Slovanem, stydě se jaksi za tak malé jméno jako naše Čech, Moravan, Slezan, Slovák: každý dříve než se počal učit mluvnici české, přeběhl ruský, polský a j. jazyky, mnoho o nich sice nevěděl, ale přece s učenou tváří knihy a časopisy v rozmanitých jinoslovanských jazycích čítal a z nich mnoho, časem nesmyslně, do češtiny překládal. Rusy, Poláky, Ilyry a jiné Slovany jmenoval každý své bratry, staral se o jejich prospěch, ne­li více aspoň tak jako o vznik svého národu: a ti, kteří nejpraktičtější byli, kojili v srdci svém pevné přesvědčení, že časem svým všech 80 miliónů Slovanů (i s těmi milióny, co jich za-tím přiroste) jeden jazyk písemní, jedny sympatie a všechny jiné věci, které jmeno-vati neslušno a nedovoleno jest, dohromady míti budou; zkrátka, že z nich ze všech bude jediný národ v takovém smyslu jako jsou Francouzi atd. jedním národem…

Největší rozsáhlosti a opravdového vniknutí do života dočkala se tato idea Slo-vanstva u nás a v Ilyrsku a nám i Ilyrům také nejvíce prospěšnou se stala. Právě však proto, že u nás takové populárnosti, takového rozšíření došla, zanechala nám také mnoho zbytečností, přehnaností a škodných následků, které na tomto světě vždy co [s]trusky k nejužitečnějšímu přimíseny bývají.

Mnozí u nás nerozumějíce, oč se tu jedná, uchytili se slova a přijali na sebe všechny nepotřebné fantastické výsledky myšlénky Slovanstva, z pravých však a užitečných výhod jejich žádnou neokusili. A konečně se ze všeho udělala taková matenice, že větší část z těch, kteří sebe Slovany nazývali, ani sami nevěděli nač, proč a zač, kam to vede, co to je atd. Takové náhledy o Slovanstvu panují ještě dílem nyní v malých městech našich. Tyto bludné myšlénky co možná v myslích krajanů

72

porovnati, škodné odstraniti a užitečné tím více vštípiti a vůbec všechny dobré strán-ky myšlénky Slovanstva schváliti a na škodné poukázati jest oučelem tohoto článku. Nahlížím ale, že slova má, aby tím jistějšího průchodu našla, jakési garantie (záruky) ze života potřebují: chceme­li proti předsudkům vystoupiti, s nejlepším prospěchem to učiníme, přiznáme­li se sami, že jsme kdysi v nich vězeli. Zkušenému se vždy více a raději uvěří.

Ze studentských let na universitě pražské, když člověk nejzpůsobilejší jest rozpáliti se až nemoudře pro novou oblíbenou myšlénku, v té době, když se jedna, větší polovice mladých lidí zamiluje do děvčat a druhá, menší do ideí, zablýsklo se mi teprv něco o velikém slovanském národu, o bratrstvu, stejném smýšlení jeho rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí vznešenosti jeho atd.; znělky ze Slávy dcery deklamovali jsme tiše a nahlas, tvořily se (avšak netiskly) také znělky, ucho-pili jsme se abeced a mluvnic všelikých slovanských nářečí, kladli si za vekou čest zpívati dvě polské, jednu ruskou a dvě ilyrské písně. V této blažené době seznav dle možnosti z knih jazyky, děje a obyčeje kmenů slovanských, umínil jsem si pevně procestovati všechny jejich kraje a seznámiti se se všemi bratry slovanskými osobně v jejich krajinách. Seznal jsem Polsko, a – nezalíbilo se mi, s nenávistí a pohrdáním opustil jsem Sarmatské kraje [nížina na východ od Visly a Karpat, pozn. F. Č.] a po Novém roce v nejtužších mrazích klusal jsem na kibitce [lehký vozík, sáně, pozn. F. Č.] do Moskvy, zahříván nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mne poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho nikdy neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovan, které mi seznavšímu dostatečně Rus i Polsku jakousi ironií zaváně-lo. – Po nějakém čase, když jsem na nemilé dojmy poněkud byl zapomenul, umír-nila se mi opět krev a byl jsem v stavu všechny podivné pestré myšlénky, nenávist a příchylnost v duši své porovnati a při chladné mysli výsledky namístě nabyté a mr-zuté osobní zkušenosti s předešlou poetickou nadšeností opět v souměrnost uvésti. Zkrátka utvořil jsem si pro sebe zásady o Slovanstvu a Češstvu a ty zde čtenářům jen pouze k uvážení předložiti hodlám.

Především abych, jak se říká, i s dveřmi do domu vpadl, vyslovuji pevné a ne-výhradné přesvědčení své, že Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilyrové atd. nejsou jedním národem. – Tato slova jsou jako výpověď vojny, a tak rozhodná, že obšírného vysvětlení potřebovati budou. Nechtěje zde všechno opakovati, co jsem na jiném místě (Cizozemci v Rusích v Čas. Čes. mus.) k určení toho, co národ jest, již pověděl, uchopím se zde raději přirovnání. Komu kdy napadlo mluviti o národu románském neb germánském? Komu napadlo jmenovati Vlacha bratrem Španěle a Francouze aneb Angličana s Němcem do stejného národu počítati? A zrovna tak jako Španělé, Portugézi, Francouzové, Vlaši dohromady jsou románští národové; a Němci, Dáni, Švédi, Norvézi, Holanďané germánskými národy slovou: zrovna tak jsme my, Poláci, Ilyři, Rusové atd. slovanskými národy a jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným a vědeckým, nikoli však jménem srdečným, jmé-

7�

nem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení; zrovna tak, jenom ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenectví všeslovanské. Namítne­li někdo, že snad mezi národy slovanskými není tak veliká rozdílnost jako mezi románskými a germánskými: musíme tomu naprosto odporovati. Třeba by u př. mezi jazyky rozličných slovanských národů ani tak veliký rozdíl nebyl jako mezi jednotlivými germánskými a románskými (ačkoli u příkladu jazyk holandský blíže jest německému něž ruský českému a mezi frančtinou a vlaštinou není většího rozdílu než mezi ruštinou a češtinou) nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, ný-brž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie aj. dohromady národnost a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří, a béře­li se při slovanských národech na všechno to náležitý ohled, nesmíme již tvrditi, že by si např. Rusové a Češi, Po-láci a Rusové, Ilyři a Poláci blíže stáli než kteříkoli dva národové germánští neb románští.

Čas a okolnosti rozdělily veliké množství lidu slovanského původu již oddávna na čtyry podstatně od sebe rozdílné národy, z kterých každý (vyjímaje Ilyry) již od-dávna jedním národem samostatným jest, a všechno buď měl neb má, co zapotřebí jest, má­li se o národu mluviti…

Karel Havlíček: Slovan a Čech. Pražské noviny z 15. a 19. února 1846, s. 53–54, 59–60. Srov. též Politické spisy Karla Havlíčka Borovského I. Praha 1900, s. 32–38.

74

34. O robotní a námezdní práci v zemědělství

1847, 30. dubna

V první polovině 19. století se výrazněji projevovala nedokonalost robotní práce v zemědělství. Šlechtický velkostatek se uchyloval k námezdní práci nejen proto, že neměl k dispozici dostatek roboty k vykonání všech prací, ale i proto, že po přecho-du k volné námezdní práci mohl dosáhnout lepších výsledků. Velkostatkáři, kteří se přeměňovali v kapitalistické podnikatele, vyhledávali způsoby a metody, jak by bylo možno přimět zemědělského dělníka k tomu, aby při nízké mzdě podával velký výkon. Mnozí velkostatkáři se snažili dosáhnout vyšší produktivity u robotní práce zavádě-ním systému úkolové roboty.

Podle mé zkušenosti je většina úkolových prací při zemědělském i lesním provo-zu výhodnější než práce za denní mzdu, avšak odměnu za ně bych vždy stanovil v pe-nězích a nikdy v získaných produktech, protože při druhém způsobu odměňování je mnoho příležitostí k podvodům, čímž se znesnadňuje, ba mnohdy úplně znemožňuje zjištění možných zlořádů. Odměnu v produktech považuji za nejúčelnější ještě při mlácení obilí, neboť mlatci pak vzhledem ke stanovenému podílu ve vlastním zájmu více dbají na čistý výmlat (mlátičkám však dávám přednost). Při zemědělství stejně tak jako při lesnictví je možno prozkoumat většinu prací zralou rozvahou, úsudkem i přesvědčivými zkouškami, aby se za tu i onu práci podle obtížnosti místních pod-mínek a přikázaného pracovního úkolu stanovila přiměřená odměna…

V zemědělství jsou práce rovněž velmi rozmanité, a proto je i zde nutno odmě-ňovat je podle možnosti v úkolu. Zde se přirozeně stejně jako při lesním hospodaření předpokládá, že tyto práce není možno zastat s existujícími robotními silami; kde je přebytek roboty a nemůže se jí použít při některých méně významných pracích, nezbývá ovšem nic jiného než vykonávat její pomocí i zemědělské a lesní práce a pouze při jejím nedostatku použít prací úkolových. Protože se pole až dosud obdě-lávala buď vlastními, nebo robotními potahy, není zde zavedení námezdní úkolové práce tak snadné. Tam, kde je potažní robota, je vždy výhodnější dohodnout se s ro-botníky o určitých úkolových pracích než nechat je vykonávat podle dnů. Tak by se například podle druhu hospodářského systému při robotním úkolu stanovilo, kterou plochu a v které době by bylo třeba zorat po úhoru, přeorat, zorat k setbě, vláčet, kdy orat strniště, kdy na to či ono pole navážet hnůj, kdy z toho či onoho pole svážet obilí atd. K tomu bych však přikročil jedině tehdy, kdyby nebylo možné využít roboty jinak anebo ji reluovat, protože při svobodně uzavřených úkolových pracích se pra-cuje lépe a rychleji než při naturální robotě. Za svého hospodářského působení jsem měl možnost dvakrát, a to v Kouřimském a v Žateckém kraji, posoudit takové úko-lové roboty, a shledal jsem, že byly výhodnější pro zaměstnavatele i pro robotníka,

75

protože práce byla vykonána lépe, rychleji a v náležité době, z čehož měly prospěch obě strany. Stanovené úkoly byly závazné a potvrdil je c. k. krajský úřad.

Tam, kde to dovolují místní a jiné podmínky, dával bych při sklizni píce stejně jako při sklizni obilí přednost dobře uváženým pracím úkolovým před pracemi za denní mzdu, neboť z toho vždy má prospěch zaměstnavatel i pracovník. První ukon-čí žně i jiné práce rychleji a bez větších ztrát, které by byly při zdlouhavější práci nevyhnutelné, a pracovník při své píli získá více peněz i času, který mu opět dává možnost vydělat peníze. Také při pěstování a sklizni brambor i řepy bych zavedl úkolové práce a jsem nezvratně přesvědčen, že by to při spořádaném zavedení při-neslo prospěch oběma stranám…

Odpověď ředitele hlubošského panství v kraji Berounském Františka Herzla z 30. dubna 1847 Vlastenecké hospodářské společnosti na otázku, při kterých ze-mědělských a lesních pracích je výhodné zavádět úkolové odměny nebo odměňovat podílem ze získaných produktů. Z němčiny přeložil Jiří Beran. In: Naše národní minulost v dokumentech, II. díl. Praha 1962, s. 316–317.

76

35. Počátky revolučního hnutí v českých zemích

1848, počátek března

Nezaměstnanost, neúroda a hlad v druhé polovině 40. let 19. století přispěly k tomu, že v zemi vznikla revoluční situace. Radikálové, podněcovaní rozma-chem revolučního hnutí v zahraničí, od poloviny února roku 1848 soustavnou agitací stupňovali nespokojenost lidu se společenskými poměry. Jeden z letáků, zachycený policií počátkem března, projevoval sympatie k italskému revoluční-mu hnutí a vybízel lid, aby se sám osvobodil z útlaku šlechty a vlády. Autorství bylo přičítáno členům spolku Repeal.

Bratři!

Itálie povstala a bouří proti nepravostem rakouské vlády, která však, nevšímaje se mocného a žalostného hlasu o zlepšení zemského řízení a zesílení národnosti, šlechetné a spravedlivé povstání ukrutnými prostředky udusiti se namáhá. A k tomu nelidskému počínání mají jiní národové i my potlačení Čechové naše síly obětovat, k potlačení svobody krev naší vycedit a tak hanebným prostředkem pro jednotlivé snažení zaslepeného dvoru rakouského býti.

Už muselo několik českých pluků našich do země Itálie táhnouti, aby byli jako cizozemci, jako Němci považováni. Nový rozkaz přišel, nové rekruty ve velikém počtu z české země postaviti a na italianské popraviště poslati!

Bratři! Již je konec všeho obětování pro trůn, který nás za otroky považuje, nás utiskuje, ukrutnými dani souží. Italiáni jsou naše bratři, nebojujme proti ním, neb jsou tak nešťastní jako my.

Sesilte se a netrpte nové verbování, povstaňte, spojte se, ozbrojte se a vysvoboď-te se sami od panského a královského utiskování a ustanovte si konstituci, která na rovnosti, svornosti a svobodě pozůstává.

20ho března 1848 je všeobecné povstání.

Revoluční leták. Publikován K. Kazbundou. In: České hnutí roku 1848. Praha 1929, příl. I., s. 361–362.

77

36. Požadavky české buržoazie

1848, 11. března

Revoluční agitace radikálů vyvrcholila svoláním shromáždění pražského lidu do Svatováclavských lázní na 11. března 1848. Přípravy schůze, na níž se měla projednat petice císaři (vypracoval ji F. A. Brauner), účastnili se i představi-telé liberálního směru. Konečnou redakci petice provedl zvláštní výbor, zvaný Svatováclavský. Petice byla opatřena mnoha tisíci podpisy Pražanů a také se k ní připojila četná města (Liberec, Litoměřice). Morava a Slezsko se k petici nepřipojily.

Vaše c. k. Milost! Veliké události v západní Evropě staví se nám jako nějaký ohnivý meteor před oči naše. Sotva počalo toto mocné hnutí, o kterém se nám s po-čátku zdálo, že daleko jest, a již i strhuje sebou spolek státův německých: vůkol hra-nic rakouských panuje hnutí veliké a knížata německá, s Vaší c. k. Milostí spojená, postavivše se velikomyslně jemu v čelo, zmocnila se jeho, hnutí to zřídce a pečujíce o to, aby nevedlo k záhubě.

Čas, jenž nyní nastal, jest jiný nežli jindy býval; veliká ona mezera mezi národy a jich knížaty přestává, národové shromažďují se okolo knížat svých, důvěry vzbu-zujíce, o důvěru prosíce v době nebezpečenství.

Věrní obyvatelé města Prahy, vidouce obecné toto hnutí a chtíce v Království českém první býti ve věrné poddanosti králi svému i v pravdě, skládají vroucí díky své před vyvýšeným stolcem Vaší c. k. Milosti za to, že jim nebylo zabráněno pro-mluviti svobodně od srdce svobodné slovo k milovanému králi a Pánu svému: kéž by také bylo vyslyšeno a spravedlivě oceněno! Doufáme v Boha i ve své dobré svě-domí, že se to stane!

Nové nám neobyčejné jest toto dobrodiní vysokého povolení; nebudou­li slova naše dosti důstojně volena, bude­li se zdáti obsah prosby naší, že by vystupoval z míry skromnosti, račiž otcovská dobrotivosť vznešeného Krále našeho nám to milostivě prominout.

Dva rozdílní národové přebývají v požehnaném Království českém, ježto jest perla koruny císařské Milosti Vaší; jeden národ, kterýž jest původní a má první prá-vo k zemi a ku králi svému, byl potud zdržován ode vzdělávání sebe i od užívání stejného práva ústavy takovými, kteréžto neukazujíce se sice zjevně nepřátelsky, aniž přímo národnost odjímajíce, vždy přece podle povahy své k tomu směřují a za výminku požívání práv občanských pokládají, aby se národnost původní česká v jis-tém ohledu zapřela a odložila.

Svobodné rozvíjení se obou národností, české i německé, kteréžto, jsouce osu-dem spolu sjednoceny v Čechách přebývají, stejné jich snažení k cíli vyšší vzděla-

78

nosti bude oba národy síliti, oba spolu bratrským svazkem pojiti i povede oba dva ke štěstí.

Příčina, že země Česká posud ještě stupně toho nedosáhla, aby se mohla pevně opříti nynějším nebezpečným událostem, tato příčina náleží mezi následky dosavad-ního rozdělení a převahy řeči německé v zákonech a ve správě zemské.

Netoliko pouhé snažení, ale postavení obou národností na stejný stupeň a pojištění toho výslovným zákonem může jedině znovu založiti a upevniti moc a velikost země České, i také oba dva národy ouže spojiti se svým panujícím kmenem.

Pojištění však toho vznešeného, každému vlastimilu, buď Čech nebo Němec, svatého následku náleží toliko v tom, aby se vzdělávání řeči jenom trpělo, ale v tom, aby se stala podstatná změna v dosavadních ústavech, aby hráze mezi knížetem a národem překážející byly zrušeny, aby bylo obecně a v dobrém úmyslu dovoleno vyučování národu školami i spisy; takto jen bude moci býti položen základ ke štěstí národnímu, ke společnému působení obou národů pro Boha, Krále a Vlast.

Čím světlejší jest lidu rozum, tím otevřenější a bezelstnější jeho důvěra a na této důvěře založená láska jeho ku královskému svému Pánu, tím vznešeněji a ušlechtile-ji působí tato láska – tento základ štěstí každého státu – opět na lid a národ.

Vysoce milovaný Pán a Král náš ať ví, ať pozná beze všeho prostředkování a be-ze vší újmy, co národ sobě žádá a oč prosí, totiž aby mu byla dána veřejnost ve všem a ku prospěchu všech; v této spolu se svobodným a nezkráceným vyučováním leží veškerá jistota. Této svaté jistoty abychom dosáhli, osmělujeme se ve vší poddané veřejnosti i v důvěře jako k milostivému otci svému, Vaší kr. Milosti k spravedli-vému posouzení a uvážení s ponížeností předložiti tato přání, jakožto nám vnukla láska k vlasti i věrnost Pánu a Králi svému.

1Aby pojištěna byla národnost česká ve všech zemích ku koruně České náležitých

i aby obě řeči, česká i německá, v dokonalou rovnost mezi sebou vespolek byly po-staveny i práv stejných aby požívaly jak ve školách, tak i v úřadech.

2Aby české zřízení zemské podle potřeby času bylo změněno a rozšířeno pod

jistotou takovou, aby záležitosti měst i okršků venkovských zastupovány byly svo-bodně volenými vyslanci i aby svazek mezi Čechy, Moravou a Slezskem byl utužen pospolitými stavy těchto zemí, kteří by každého roku společně mívali shromáždění.

�Aby povoleno bylo samostatné, komunální čili obecenské zřízení zemské, tak

aby osoby magistrátní i představení všech obcí svobodně bývali voleni, pak aby byla úplná veřejnost veškerého jednání v záležitostech obecních. Též aby se učinily dokonalé času přiměřené opravy v poměrech selských.

79

4Aby bylo uvedeno veřejné i ústné jednání konečné v řízení civilním i trestním

jakožto přechod k řízení soudnímu docela veřejnému.

5Aby byla svoboda tisku omezena jedině stávajícími trestními zákony, kteréžto by

se měly ve příčině svobody tisku změniti a národním zastupováním pojistiti.

6Aby byla povolena svoboda vyznavačům každého náboženství.

7Aby byla pojištěna bezpečnost osobní proti všelikému libovolnému zatýkání;

ustanovíc zákonem výminky, pod kterými toliko může zatknutí býti nařízeno.

8Aby se dosazovaly na úřady jen osoby takové, kteréž obou jazyků v zemi obyčej-

ných jsou stejně a úplně povědomy.

9Aby byla nařízena povinnost ke zbrani obecná a ti, kdož budou povinni, aby

se k tomu ustanovili losem; krom toho aby bylo zřízeno ve městech vojsko měšťan-ské, jakož i na venku stráž okresní.

10Aby se zmírnila a poznenáhla docela zrušila daň potravní tím způsobem, by z to-

ho hned byly propuštěny aspoň věci k zachování života nejpotřebnější; pak také aby byl opraven zákon tax i kolků v ten způsob, aby přitom byl ohled na jmění, na které se tato daň má uložiti.

11Aby byli učitelové jak čeští, tak němečtí napřed důkladně sami vyučeni a vzdělá-

ni, pak aby se jim vyměřil dostatečný i slušný plat, aby se i na gymnasiích vyučovalo věcem skutečně a reálně platným; na universitách pak aby byla úplná svoboda ve vyučování.

Tyto u věrné poddanosti Vaší král. Milosti nyní přednešené přání a prosby upev-ní – jakož doufáme i Boha za to žádáme, jenž osudem světa vládne – svatý svazek mezi knížetem a národem, ušlechtí v blahodějném působení národ, povznesou podle povahy času jeho smýšlení, napraví jeho úsudek o povinnosti a právě, posilní jeho naději, lásku i víru ve vše to, co svatého jest; všecky pozůstatky starých časů zatmě-lých zmizí a přijdou v zapomenutí, co dnes ještě mylně platilo za přednost, ztrácí svou cenu i poraženo bude bleskem svatých darů pravdy, osobní důstojnosti a po-

80

jištěné důvěry; i otevrou se nesčíslní pokladové země: jeden a týž směr i cíl naplní nadšením veškeré mezi sebou vespolek a rovnost uvedené i spřízněné obecenstvo, cíl totiž, abychom mocně a pevně stáli pod císařskou korouhví rakouskou.

Cit národní, hrdost pro vlast i pro svého krále zušlechťuje národ a činí jej nepře-možitelným nepříteli každému, budiž od západu nebo východu.

Vše s Bohem, Císařem a Králem naším, takové jest heslo naše v svatém nad­šení.

Král a Pán náš vidí věrná srdce naše, Král a Pán náš nehorší se pro svobodu slova; byloť míněno věrně, upřímně a neukrytě; v celé té důvěře oddaného srdce pravíme: Jinak učiniti jsme nemohli!

První petice pražská. Otiskl Jan M. Černý. In: Boj za právo I. Praha 1893, s. 3–6.

81

37. Vyhlášení ústavnosti

1848, 15. března

Před polovinou března roku 1848 se po celém Rakousku rychle šířilo revoluční hnutí. Ve dnech 13.–15. března se pod náporem vídeňských revolucionářů zhroutil absolutistický režim, zosobněný knížetem Metternichem, a panovník byl nucen slíbit ústavu, zrušit cenzuru a povolit zřízení národní gardy.

My, Ferdinand První, z boží milosti císař rakouský, král uherský a český, toho jména Pátý, atd. dali taková ustanovení, jaké jsme k vyplnění žádostí našich věrných národů zapotřebí uznali.

Svoboda tisku jest mým vyjádřením vyzdvižené cenzury v tom samém způsobu přivolena jako ve všech státech, kde jí stává.

Národní stráž, zřízená na základech majetnosti a rozumnosti, koná již nejpro-spěšnější služby.

Ohledně povolání vyslanců všech provinciálních stavů a centrálních sjezdů Lombardskobenátského království v čase co nejmožněji nejkratším s zesíleným za-stoupením stavu měšťanského a pod ohledem na stávající provinciální řády zemské k účelu námi uzavřené konstituce vlasti jest co potřebí nařízeno.

Následně očekáváme s důvěrou, že myslové upokojeni, studie opět pravidelný další chod míti, řemesla a pokojný obchod opět oživeny budou.

V tuto naději důvěřujeme tím více, ježto jsme se dnes uprostřed mezi vámi s po-hnutím byli přesvědčili, že věrnost a náklonnost, jež jste od staletí našim předkům nepřetržitě a i nám při každé příležitosti byli dokázali, vás ještě nyní jako oddávna oživuje.

Dáno v našem císařském hlavním a sídelním městě Vídni, patnáctého března tisícího osmistého čtyřicátého osmého, našich říší roku čtrnáctého.

Ferdinand (L. S.)Karel hrabě z Inzaghi, nejvyšší kancléř

František svob. pán z Pillersdorffů, dvorní kancléř

Dle Jeho c. k. apoštol. Milosti nejvyššího vlád. rozkazu: Petr šlechtic ze Salzgebergů, c. k. dvorní rada

Císařský patent z 15. března 1848 o zavedení ústavnosti. J. M. Černý: Boj za prá-vo. Sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848, část I. Praha 1893, s. 19.

82

38. Požadavky pražských vysokých škol

1848, 15. března

Nejrevolučnější a nejbojovnější občanskou složkou roku 1848 bylo studentstvo, které až dosud tíživě pociťovalo tupost a bezduchost školství, zaměřeného k výchově loajálních státních úředníků. Studenti spolupracovali již při přípravě schůze ve Sva-továclavských lázních a o několik dnů později vypracovali vlastní žádost o důklad-nou reformu vysokých škol. Ve chvíli silného revolučního rozjitření podepsal tuto žádost i akademický senát a profesoři.

Vaše c. k. Milosti! Přesvědčeni jsouce, že staré akademické ústavy nemohou více odolati bouřím nynějšího věku, osmělujeme se prositi nejponíženěji Vaši c. k. Milost, aby ráčila zásadu reformy rozšířiti i na vyšší školní ústavy. Čeho my, vole-ní zástupcové celého studentstva společně s posluchači polytechniky od Vaší c. k. Milosti prosebně žádáme, jest uvedení takových řadův a zřízení, jakovéž u všech vzdělaných a dospělých národů odedávna zavedeny a za prospěšné shledány jsou.

Prosíme nejponíženěji: 1. Aby žádná schopná hlava za příčinou svého náboženského vyznání od učitel-

ských stolic na vyšších školách vyloučena nebyla, aby nikdo proto ve vzdělání a v dalším prospěchu povolání svého obmezován nebyl.

2. Aby uvedena byla úplná svoboda vyučování i učení se a dovolení k vyučování aby nebylo jako posavad libovolně obmezováno a skracováno.

3. Aby bylo každému možné učiněno vzdělávati se dokonale v obou jazycích zem-ských, a to ve všech předmětech vyučování vůbec.

4. Aby dovoleno bylo navštěvovati cizí university i v běhu studií. 5. Dosavadní řád zkoušek aby na ten způsob proměněn byl, aby volno bylo tak

řečené povinné předměty slyšeti pořádkem a časem každému vhodným; aby způsobilost ke státní službě i ku praxi závisela jedině od přísné státní zkoušky.

6. Prosíme, aby ústav polytechniky přivtělen byl k universitě co zvláštní všemi příslušnými právy nadaná fakulta.

7. Aby stát pečoval o fyzické vychování zřízením tělocvičných ústavův a plováren a ustanovením platů pro potřebné k tomu učitele.

8. Aby dovoleno bylo studentstvu spojovati se v jednoty a k tomu cíli aby za základ položeny byly statuty o jednotách nejnověji na universitě mnichovské vydané.Všickni nejponíženěji podepsaní osmělují se skládati prosby své s úplnou dů-

věrou u trůnu královského, nadějíce se, že svatá horlivost, kterouž nadšeni jsou, spravedlivého uznání dojde.

Petice pražských vysokých škol z 15. března 1848. J. M. Černý: Boj za právo. Sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848, část I. Praha 1893, s. 17–18.

8�

39. Zřizování národních gard

1848, 11. dubna

Císařským patentem z 15. března 1848 bylo získáno právo měst vytvářet ve všech větších městech ozbrojené sbory – národní gardy; k jejich organizování docházelo již od 17. března. Ve „hře na vojáky“ si vymýšleli gardisté nejrůznější uniformy. Od začátku se projevovala dvojaká funkce národních gard: na jedné straně měly být symbolem a strážcem získané ústavnosti, ale současně také na druhé straně institucí chránící „sociální pořádek“.

Veleslavné c. k. zemské presidium!Zdejší měšťanstvo vyslovuje nejtoužebnější přání, aby se mohlo v současné

neblahé době vyzbrojit. Zvláště ve zdejším horském kraji, kde nezaměstnanost den ode dne roste, kde je tolik továren a průmyslu a v důsledku toho soustředěno tak velké množství lidí, kde nadto žije také mnoho tkalců, jejichž odvětví výživy už před delší dobou téměř úplně pokleslo – je ozbrojení měšťanstva nejen žádoucí, ale také naléhavě nutné, a to tím více, že jsou se všech stran slyšeti hrozby proti městu Hostinnému a šířeny tam dopisy, že Hostinné má být z hor přepadeno; proto je nutno obávat se v současné době nejhoršího a proti tomu musí se měšťanstvo odvážiti toho nejkrajnějšího. Jen nepatrná část zdejšího měšťanstva je schopna opatřit si sama zbraně, největší část však je zchudlá a nemůže si potřebné zbraně opatřit. Okolnost, že právě měšťanstvu v okolí jako v Trutnově byly na jeho žádost vydány zbraně, dodává nám naději, že ani na město Hostinné nebude zapomenuto, a nejponíženěji podepsaný magistrát odvažuje se proto vyslovit opět v dorozumění s celým měšťan-stvem nejponíženější prosbu, aby veleslavné c. k. zemské presidium dovolilo vydati z nejblíže ležících pevností Josefova nebo Hradce Králové asi sto pušek a tolikéž pobočných zbraní.

Magistrát Hostinného 11. dubna 1848

Žádost magistrátu v Hostinném o vydání zbraní pro národní gardu z 11. dubna. Otiskl Jaroslav Křížek. In: Národní gardy v roce 1848. Praha 1954, s. 249.

84

40. Ústava rakouské říše (Pillersdorffova)

1848, 25. dubna

Bez ohledu na slib, obsažený v panovníkově patentu z 15. března 1848, že nová ústava bude výsledkem jednání delegátů jednotlivých zemských sněmů, byla nová ústava vydána 25. dubna 1848 ministrem vnitra F. X. Pillersdorffem. Jejich celkem 7 částí o 59 paragrafech obsahovalo zejména všeobecné předpisy o postavení císa-ře, o občanských a politických právech občanů, o vládě, říšském sněmu a zemských sněmech. Její působnost se však neměla vztahovat na Uhry, Chorvatsko a Lombard-sko-Benátsko. Ve státoprávní rovině neuznávala ústava svébytnost českých zemí, které podobně jako další země pojímala jako říšské provincie. Zatímco v českém politickém táboře tímto způsobem vnucená (okrojovaná) ústava byla přijata celkem lhostejně, ve Vídni vyvolala bouři odporu, vrcholící 15. května t. r. ozbrojenou de-monstrací před sídlem panovníka. Ten již 16. května vydal prohlášení, v němž tuto ústavu prezentoval jen jako pouhý podklad pro jednání budoucího říšského sněmu (tím byla ústava prakticky odvolána). Pod vlivem těchto událostí pak panovník ná-sledujícího dne opustil se svým dvorem revoluční Vídeň a uchýlil se do Insbrucku.

§ 1) Všecky, k Rakouskému císařství příslušící země činí nerozdělitelnou kon-stituční monarchii.

§ 2) Toto zřízení vztahuje se na následující země císařství: na království České, Halič, Vladimiř s Osvětimem, Zátorem a Bukovinou, Iliry (sestávající z vévodství Korutanského, Krajinského a Přímoří), na království Dalmatské, na arciknížectví Rakouské nad Enží i pod Enží, na vévodství Salcburské, Štýrské, Horno­ i Dolno-­Slezské, na markrabství Moravské, hrabství Tyrolské s Vorarlbergem.

…§ 4) Všem národům pojišťuje se neporušitelnost národnosti a jazyka.

…§ 45) Všecky zákony potřebují přivolení obou komor a sankce císařovy.

…§ 54) V jednotlivých zemích budou provinciální stavové k opatrování provinci-

álních interesů, pokud v potřeby státní nezabíhají, sestaveni. Provinciálním stavům zachová se, pokud se ústava nezmění, posavadní zřízení a působení.

§ 55) Jedna z nejprvnějších úloh říšského sněmu bude, aby se zkoumaly a oceni-ly času přiměřené změny posavadního zřízení, které provinciální stavové říšskému sněmu předloží, aby se jednalo o návrzích, kterak se gruntovní břemena, které za vyplatitelné vyhlášeny jsou, nahradila.

Výňatek převzat z publikace J. M. Černý: Boj za právo. Praha 1893, s. 151–152.